Obsah s nejvyšší reputací

Stereozvětšovák

 

Toto téma jsem už naťuknul v jiném vlákně, protože kromě krátké zmínky v jedné knize jsem se s tím nesetkal, ale ani tady nikdo nic nevěděl. Takže mi nezbylo, než si ho vymyslet a postavit. Zavrhnul jsem přestavbu Magnitara nebo podobného monstra a začal od nuly, i když jsem musel prozkoumat několik slepých uliček. Zpočátku jsem uvažoval o klasické konstrukci objektiv-měch-rámeček-kondenzor/matnice-žárovka. Ale potom jsem si vzpomněl, že jsem kdysi viděl na internetu zvětšovák s osvětlením LED panelem a tato cesta se ukázala jako správná. Nejtěžší bylo najít ten vhodný, většina nevyhovuje tvarem, velikostí nebo výkonem, až jsem našel panel s tenkým rámečkem 10x20x0,5 cm. I ten je pořád větší, než by bylo potřeba, musel jsem zvětšit horní část zvětšováku, což trochu kazí umělecký dojem. Kdysi jsem koupil do dílny malý stojan na vrtačku jehož horní část jsem potřeboval na vrtací přípravek a podstavec se sloupem mi zbyl a ten jsem použil jako základ. Pak už zbylo je udělat tělo zvětšováku, dva měchy, základnu pro objektivy. Ty jsou našroubovány v destičkách, které se pohybují v drážkách. Jeden můžu posunovat dopředu a dozadu pro přesné seřízení vodorovných linií, protože i nepatrné pootočení negativu rozhodí obrázky výškově, druhý doleva a doprava pro dolaďení stereoskopického okna. Pro posun zaostřování jsem použil malé makrosáňky.

Přátelé, kamarádi, mně se to podařilo, funguje to. A funguje to dobře. Se zvětšovákem se pracuje velmi pohodlně, odpadá trápení s prohazováním a sestavováním dílčích obrázků. Nastavím výšku, zaostřím, zaaretuji a pak jen měním negativy v rámečku. Jsou z toho hezké stereokarty 6x13 cm.

 

Naprosto nechápu, opravdu nechápu, proč zrovna taková věc rozproudí takovou diskuzi, resp. diskuzi s tak protichůdnými názory. Pokud někdo, kdo věci dostatečně rozumí, dělá veřejně dostupné kursy, považuju to bez dalšího za věc dobrou, prospěšnou a žádoucí. Tím spíše, že to nabízí prakticky zadarmo. A jedna velmi trefná poznámka dopadla před chvílí: člověk neví, co neví. To jsou přesně věci, kde včas náhrada zkušenějšího, praktická ukázka a několik slov vydají za stohy literatury. Já jsem měl ve svých začátcích dvojí štěstí: leccos mi dokázal vysvětlit a předvést táta, který byl sice amatér, ale na vynikající technické a především umělecké úrovni, ostatně je vystudovaný výtvarník. Rovněž jsem díky němu měl dost slušnou zásobu západního materiálu, kterou jsem v některých segmentech (filmy nižší cotlivosti) nevyčerpal dodnes. A mezi přáteli jsem měl Honzu Neuberta, profesionálního fotografa, který mi dal přesně takové školení ve fotokomoře. Během jednoho odpoledne jsem se tam naučil věci, na které bych sám přicházel roky. Proto jsem dále, ačkoli už jsem nikoho k ruce neměl, měl na čem stavět a kvalita mé práce mi vystačila i později na FAMU. Když si do nějakých finančních nákladů rozpočítám ušetřené ztráty času a materiálu, pak by takový kurs i za mnohem vyšší cenu byl pořád věc, která se těžce vyplatí. Myslím, že je tady cítit taková snaha uzavřít se do nějakého ghetta, dobrovolné klausury, nebo spíš klubu vyvolených, kde se nesluší dělat věci jinak než na čistě kolegiální úrovni, jako když si starý pan hrabě s dalšími zchudlými šlechtici na odpočinku jednou za měsíc jde zahrát kriket. On se člověk, který setrvává u klasické fotografické práce, velmi snadno a rád cítí povznesen, jaksi oduševnělejší a hodnotnější ve své existenci a díle, než ten široký a bezejmenný dav, který se řítí po moderních cestách moderními prostředky. Je to ale nebezpečný sebeklam, který vůbec nic dobrého nikomu nepřinese. Chceme, aby nám dal vyráběly klasické materiály? Abychom nemuseli do smrti čerpat z 20 let prošlých nastřádaných zásob a vzpomínat na časy, kdy na každém rohu prodávali všechno potřebné? Pokud ano, tak potřebujeme funkční trh plný rozmanitosti a zákaznického zájmu. Takže jeden nezkušený nováček se skutečným zájmem, který si zaplatí veřejně dostupný a přiměřeně anoncovaný kurs, nakoupí techniku, materiál a literaturu, má pro naší společnou budoucnost mnohem vyšší cenu než starý osamělý vlk sedící na kilometrech panatomic-X. Někdy mám pocit, jako bychom byli nějaký tajný spolek daguerrotypistů, kteří nadávají na Talbotův negativ a pokrok a navzájem si sdílejí rady ohledně rtuti a stříbrných plechů.

Začal jsem psát nějaký srovnání, ale kašlu na to, udělám to jinak, napíšu svou fotohistorii jako odstrašující příklad. (leta se mi tu na temné smáli, dokonce i sázky tu byly vypsané jak dlouho mi vydrží jaký foťák
Byl jsem na výletě v horách s kolegou, který tam fotil s nějakým Nikonem. Velmi mě to zaujalo, do té doby jsem vůbec o fotografování ani neuvažoval....

Všude už byly digoše, tak jsem vybíral vybíral a pořídil nějaký kompakt prej lepší, ale i tak to byl krám prašivý... Nebylo a nebylo to ono. Pak jsem byl u kamaráda a na stěně uviděl Velvii 50 z jeho Minolty X700. To mi uhranulo. Kdo viděl, určitě teď kývá hlavou a ví o co jde... Nejzajímavější mi na tom přišlo, že na těch fotkách mohly bejt i úplný blbosti a i tak to vypadalo naprosto skvěle Tak jsem si pořídil také Minoltu X700 a začal fotit. Dělalo mi to radost, začalo mi to i vcelku jít, ale pak jsem potkal Danyho, zdejšího bejvalého admina. Ten mě zavedl mezi další lidi a šlo to do hajzlu Kinofilm je prej pro děcka a já se nechal zblbnout a pořídil si RZ67. Velmi rychle jsem ji doplnil na vcelku pěknou sestavu, byla pro to zlatá doba, ceny polovniční dnešních... Věšel jsem to na pekelnej stativ a cejtil, že jsem toho měl nafotit krapet víc s tím kinem, než přejdu na takovej velkej foťák. Nebyl jsem zkrátka připravenej na tuhle vysokou ligu. Pomalu jsem se ale ale naučil alespoň tomu řemeslu. Mamiya mě ale čím dál tím víc srala tím, jak velkej a těžkej foťák to je. Dany měl úplně stejně těžkej batoh jako já a přitom v něm měl VF. A začal můj hon za svatým grálem. Chtěl jsem ty krásné výsledky z Mamiye, ale nemělo to být tak těžké. Mamiyi jsem prodal a začal hledat. S každým aparátem přišlo prvotní nadšení a postupné vychládání. Bronica 645, Contax 645 s autofocusem různé kinodálkoměry, TLR, sklopky atp. Mezitím šla ještě jedna paralelní, ale naštěstí ne tak dramatická cesta s VF. 4x5 kardan Horseman, kovová sklopka Wista SP, blbnutí s 8x10 kardanem, renovace dřevěného Kodaku 2D... Znovupořízení Mamiye, dokonce té samé od člověka kterému jsem to prodával... X stativů různých velkostí a hlavně vah, batohy atp.

Teď bych to přerušil několika postřehy.
- Dokud nemáš foťák v čem pohodlně nosit, jako bys ho ani neměl.
- Univerzální fotoparát neexistuje. Jak vtipně poznamenal Jirinoll, na ven máš taky minimálně tři druhy bot. Já ho hledal, nenašel
- Každá změna fotoaparátu tě hodí zpět před pomyslnou startovní fotočáru. A to i když už jsi starý harcovník...

A pokračujeme...
Už jsem věděl, že nekompromisní univerzální fotoaparát nenajdu. Měl jsem zpátky Mamiyi s dvěmi skly (původně pět) určenou pro focení v ateliéru. Do terénu nejdříve s kardanem poté vyměněném za onu skládací a lehounkou Wistu. Během toho tak nějak spíš jen pro radost renovace toho dřeváčku, stále ale pokukování po foťáku na svitek, který by byl lehoučký a dával "outstanding" výsledky. Kino nemám rád, protože je na něm až moc snímků a to mě doslova straší... Pořízení zvětšováku na filmy 8x10" který šel náhodou kolem, protože podobný situace se přeci moc neopakují.. Celou dobu jsem se snažil vzdělávat v exponometrii, zvětšování a tak. Mnojo, ale stále to všechno stálo za hovno. Technická kvalita fotek šla stále nahoru, ale obsah... nazývejme to koncentrovanou nudou...

Pak přišlo minulé léto, kdy jsem na ostrově Hvar přečetl jedním dechem tuto knihu: The Art of Photography: An Approach to Personal Expression
Pan Barnbaum tam hodně rozebírá to, jak právě fotografové, jako snad jediní z umělecké branže házejí sami sobě neuvěřitelné množství klacků pod nohy. Vše se snaží svázat nesmyslnými pravidly. Fotograf pak přijde ke krásné věci a místo toho, aby prostě vyfotil jak je krásná, začne mu v hlavě rotovat tisíc pouček a co z toho vznikne? Ona výše zmíněná koncentrovaná nuda. Došlo mi hodně věcí a nikdy asi nezapomenu na své první "svobodné" focení, kdy jsem nepřišel na místo, nedal fotoaparát do vodováhy, nezačal exaktně měřit, nehlídal si zlaté řezy a podobné krávoviny a prostě jen lítal na pobřeží a cvakal si ten krásnej klacek, co vyvrhlo moře. Fotky stojí za prd, ale já poprvé od doby co jsem prodal kinofilmový fotaparát fotil jen a jen pro sebe. Neříkal jsem si - tohle by se mohlo líbit, nemyslel jsem na jiné fotografy, prostě jsem tam byl jen já a obraz. To byl opravdu obrovský zlom, tisíckrát důležitější než jakýkoliv parametr jakéhokoliv cvakajícího krámu.

Zanedlouho přišel druhý zlom, který jsem čekal o to méně. Na srazu temné komory jsem si začal všímat, jak fotí "náš" Miloš, jeho fotky najdeš v galerii a já v nich vidím zejména lehkost a hravost. Já měl na zádech cca 12 kilo vybavení, v ruce 6kg stativ a znaleckým okem jsem hledal vhodný motiv. On kolem jen tak pobíhal sice s třema foťákama, ale každej lehoučkej a jen tak v kapse. A mě už začalo svítat. Následně mi řekl větu, která si mi zaryla až do páteře. Batoh je tlumič vášně fotografa. A já přesně věděl o čem mluví... po návratu ze srazu jsem si to prostě musel co nejdříve zkusit. Vzal jsem jen Mamiyi se záklaďákem, lehký stativ a šel jsem do lesa. To se mi líbí - buch. A tohle taky - buch. Žádná cizelace. A přinesl jsem si pro mě ten nejlepší snímek krajiny vůbec a to jsem předtím v krajině nadrtil stovky planfilmů... Okamžitě jsem si musel koupit nějaký lehký a přenosný fotoaprát se kterým to půjde krásně z ruky a nebude mě štvát tím, že když mi do toho zasvítí sluníčko z boku, že se to celé posere (moje osobní podmínka, ostatní si prostě nasadí sluneční clonu :)/> Tož jsem vybral tu Bronicu RF a buch, udělal jsem pro mě naprosto úžasné fotky svých prarodičů o které jsem se snažil léta. Nechci tím říct, že fotoaparát musí být co nejlehčí. Musí se pro danou věc prostě jen hodit, nesmí pro tebe být koulí na noze. A to může splňovat jak půlkilové kino, tak třeba i kovová sklopka 8x10 palců.

Poučení druhé..
- Foť jen pro sebe a za sebe a to i v případě, že víš že by si z daného snímku sedli tví kamarádi na prdel, kdybys to udělal po jejich
- Pravidla v umění neexistují a kdo říká, že je dobré pravidla znát, abys je mohl porušovat se plete - i pravidlo kterému nevěříš tě negativně ovlivňuje..
- Je jedno čím fotíš, ale musíš se u toho cítit dobře. Svému fotoaprátu musíš rozumět a musíš mu věřit.
- Nikdy sebou nenos víc než jeden fotaparát
- Když jdeš fotit na místa která neznáš je paradoxně lepší vzít si jeden objektiv, než jich mít pro jistotu co nejvíc...
- Nový fotoaparát ti zřejmě přinese i nový pohled na svět
. Ve fotoaparátu tu samozřejmě není

Trochu jsem se rozvášnil, ale asi to muselo ven. Mluvím tu sebejistě, dávám rady, ale sám se stále cítím jako začátečník na úplném začátku. A tím také jsem. Nechci ti dávat rady - kup si to a to. Na to si musíš přijít sám. Mamiya je úžasný fotoaparát a zároveň strašná mrcha těžká, kterou jsem milionkrát proklel.. Fujina bude dobrá v tom, naprd zase v něčem úplně jiném... Je dost možné, že jsi osmsetkrát lepší fotograf než já, tak se mi snad moc nesměješ. Píšu to nejen pro tebe, ale i pro ostatní a možná nejvíc pro sebe... Já dělám černotu, to je dost jiná disciplína než barva, tisk skenování...

Fotografie je umělecká disciplína. Je to tvá osobní cesta, která trvá léta, na kterou máš celý život. Řemeslo se dá naučit velmi rychle. Výběr fotoaparátu tak podřiď pouze tomu, aby moc nerušil tvé vlastní oko. Když máš pocit, že by tě váha omezovala, podřiď tomu vše. Nedávej si tvrdé parametry - fotka musí mít osmdesát cm.. To tě dopředu brzdí. Mělo by to být obráceně - mám takovou fotografii a ta si zaslouží osmdesát cm. Než se k takové dostaneš, hraj si

P.S. moc moc se všem omlouvám za tenhle výlev grafomana

Na nic nečekej! Ber a foť! Je to krásnej stroj.

Nu, nevrhal bych se do akce až tak po hlavě...čím zachovalejší P-six, tím vyšší je pravděpodobnost alespoň mírné formy bechtěreva mechaniky. Dovolím si nemírného zacitování sebe sama, když to už za mne nikdo neudělá, že...
Pár postřehů ohledně Sixů:
Dejme tomu, že nastala situace, kdy máte v ruce tenhle aparát a zvažujete jeho koupi v bazaru nebo jej objevíte v dvacet let neotevřené almaře a pod.

1. podívejte se na 2 "pamatovací kolečka" na převíjecí páčce a na časovacím kroužku. Aby se opravář dostal dovnitř, musí je "vyloupnout" (pod nimi jsou šroubky) a podle event. množství stop na okrajích resp. vrypech od jehel lze poznat, kolikrát a zhruba kým byl P-six "navštíven" vevnitř

2. Zkuste časy, začněte u 1/125 sek. Plátna musí zdravě proběhnout, bez skřípnutí a po odexponování nesmí být vidět okraje pláten, natož aby závěrka zůstala úplně viset (v tom případě přestavit čas na pomalejší hodnotu a závěrku tím zavřít. Nikdy "nespravovat" takto postižený P-six tím, že se upraví tahy pružin !!! Pouhé základně vyčištění a promazání osiček pláten kvalitním nevysychajícím olejen situaci vyřeší, zpravidla není nutno ani přejustovat časy závěrky. Pak zkuste 1/1000 a podívejte se proti rovnoměrně osvětlené bílé ploše (ne výbojkou nebo zářivkou !) jestli vidíte bílý obraz po celé délce negativu a i stejnoměrně (objektiv před tím samozřejmě vyndat) A nakonec "podle ucha" sekundu a zejména 1/15, ta bývá dost háklivá. musí to znít jako "kodak", normální rychlostí vysloveno

3. Když už máte objektiv venku, prohlédněte si dobře vnitřek aparátu, zejména stav pláten, nejsou-li na nich nějaké záplaty, divně se lesknoucí místa apod. Není totiž nijak těžké závěrku propálit - sluníčko svítí a stačí neúmyslně namířit objektiv na něj, zejména odcloněný a "nejlépe" Sonnar 2,8/180 a máte vymalováno. Předejdete tomu nejlíp prevencí, venku radši hned po snímku znovu přetočit a tím vrátit zrcátko zpět dolů.

4. Jestli má aparát ve zvyku překrývat snímky, poznáte taky, ale to už chce trochu cviku: vevnitř je tzv. třecí rolnička, která odměřuje délku posuvu, ta se má chovat následovně: pokud s ní točíte (doprava), jako kdyby vevnitř byl film, po určité době dojde k jejímu záskoku a dál už musíte při šoulání" překonávat mnohem větší odpor. Podržte tu rolničku prstem a stiskněte spoušť (řádně promáčknout až do dna). Tím by se měla rolnička uvolnit a mělo by být možné s ní lehce točit dále až do dalšího záskoku. Pokud se stiskem spouště neuvolní a jde ztuha pořád, je to špatně a Váš Six překrývá. Vše způsobuje jedno malé pérko, které se časem unavuje či dokonce ulamuje. Ale nezoufejte: má li Váš Six tuhle Vadu, poradím jednoduchý fígl, jak se s tím naučit žít: při každém převíjení, tedy i na začátku filmu, nejdříve stisknout spoušť a držet ji během natahování asi tak do poloviny natahovací fáze, ze začátku filmu možno pouštět i o něco dříve - zkrátka musí se pohnout film. Nemůže se aparátu, Vám ani filmu nic stát a tím se vlastně provede jakýsi bypass té nefunkční pružiny. Na správné funkci transportu resp. rovnoměrnosti políček má nemalý vliv důkladnost (hloubka) stisknutí spouště. Pokud není správně aparát seštelovaný, někdy sice odexponujete, alu přitom se transport nestačí ještě odblokovat. V minulosti se hodně v časopisech vyskytovaly návody, jak si upravit převíjení, konkrétně vložit různé brzdící podložky pod cívku s filmem apod. Do jisté míry má toto vliv na eliminaci zpětného tahu odvíjející se cívky filmu. Pokud je už ta zmíněná pružina "poněkud unavena", pak nepatrné zpětné cuknutí filmu mohlo opravdu mít vliv na neodblokování. (No, už budu radši šlajfovat, vida, co jsem stvořil). Ono to ale fakt funguje... No a pokud to naopak dělá mezery moc veliké. tak to bývá naprostá prkotina, je potřeba trošku napružit zpět časem odehnutý malinký plíšek. Onu součástku, která způsobuje překrývání, bohužel nemám k dispozici coby náhradní díl, není ale problém ji přehodit z jiného Sixu (Pentacon.sixu, Praktisixy ji nemají)

5. u vyjmutého objektivu zkuste zkontrolovat jeho odcloňování a zaclo... atd.Stiskněte kolíček přenosu clony - posuďte, jak ochotně clona reaguje na stisk. Zůstává-li clona trvale otevřená, nechte si clonu raději odborně vyčistit. To se dá udělat zhruba dvěma způsoby, které bych zjednodušeně nazval 1. rychlý 2. poctivý = pracný. Ale ani ten objektivu, resp. jeho clonovým lamelám nezajistí doživotní funkci, jako např. našim...
Ve víceméně téměř hermeticky uzavřeném vnitřku objektivu se postupně vytváří mikroklima, ve kterém pomalu ale jistě sublimuje mastnota z vazelíny, kterou je promazán každý objektiv, no a ta se nejraději usazuje v místech, kde může vzlínat - mezi clonovými lamelami. Bojují s tím všechny optické firmy, jestli Vás to uklidní.
6. Sixy obecně mají jednu nepříjemnou vlastnost - film někdy neleží rovně a prohýbá se, resp. střed políčka se vyboulí dovnitř. Bývá to někdy, ale opravdu jen někdy tím, že uživatelé v dobré snaze napruží pérka na přítlačné destičce. Lze si do jisté míry pohrát s polohou čepů cívek.

6. Je dobré mít na zkoušení funkčnosti těl staré svitkové filmy, velmi jednoduše tak lze otestovat transport filmu - založíte takovýto film, vyjmete objektiv, čas nastavíte na "B". Vezmete měkkou obyčejnou tužku a při stisknutá spoušti na každé políčko filmu provedete podélnou čáru od kraje ke kraji, a to jednou nahoře, podruhé níže, aby se nekryly

Tož asi tak, pro dnes by to snad stačilo...Sixům zdar !

Přátelé, je to bohužel vidět neblahý rys vlastní člověku tak nějak obecně. Diskuse se rozproudí jenom tehdy, je-li přítomna emoce. Takže zatímco na příspěvek k věci to člověk mnohdy čeká týdny, jak začne hádka – a podotýkám, že hádka naprosto hloupá a zbytečná – příspěvky přibývají přihrádečným dělením. Je to smutné, ale co už. Sám za sebe říkám, že digitálně nefotím, o problematice digitální fotografie mám jen mizivé znalosti, aktivně se o ni nezajímám, což ovšem nepovažuju za klad nebo něco, čím bych se chlubil. Není to proto, že bych byl tak zarytý obhájce staré tvrze, ale proto, že na to nemám čas a energii, neboť pokrok ve všech oblastech lidské činnosti mě bytostně zajímá. Dalším důvodem je, že prostě miluju negativ a ten mi digi nedá. Lepší fotograf, který fotí digitálem, je prostě lepší fotograf než horší, který fotí na film. Zaměření tohoto fóra je jednoznačné, ostatně proto jsem tady a ne někde jinde. Analogový fašismus, stejně jako žádný jiný fašismus, mě ale nezajímá, protože věci dotažené do všech důsledků bývají nelidské, zlé a hloupé tak nějak obecně. Nevidím například žádný smysl v tom, abychom sem dávali skeny s negativu, když tomu třeba nemáme vůbec žádné zařízení a prostě vyfotíme mobilem hotovou fotku, ačkoli to přináší nepochybně horší výsledky. Vyhýbat se čemukoli digitálnímu řešit a přitom na internetu je přece paradox non plus ultra. Ale co už, řešilo se to tu mockrát a vždycky to skončí takhle. To vyčíslení o kus výš je velmi výmluvné, digitální témata zde představují zlomek procenta a není tady vůbec důvodu se o tom jakkoli hádat.

Prečo analóg? Určite aj pre návrat k mladosti. Vysnívaný fotoaparát ( vzhľadom na ekonomické možnosti rodičov Smena) - prelom 70/ 80-tych rokov. Potom fotokrúžok a možnosť požičať si Practicu super TL. Občas od príbuzných požičaný Zenit. Axomat 5 kúpený za výplatu na brigáde vo vtedajšej NDR. Samozrejme, občasná výroba fotiek za  1 Kčs, aby bolo na materiál. Potom splnenie sna - skúsiť farbu. A tak v 89-tom, keď ešte  neboli fotografi ochotní učiť tomuto umeniu, som objavil v knižici" Berevnou fotografii pro každého"  od p. Tomáška.  Pomohla k relatívne slušným výsledkom. Takmer prúser na vojne, keď sa chalani pofotili na "najmodernejších" tankoch T-72, ja som im vyvolaný film podal na strážnicu, kde ho našiel deveťák. Mesiac pred prevratom som mohol byť špión...

90 - te roky už veľmi nepriali. Axomat som dal preč a v podstate som nefotil.

Túžba znovu sadnúť do komory prežívala až do minulého roku. Nemám nič proti digitálu, ale človek chce fotku, ktorá má niečo do seba. Tak som si poriadil Yashicu FX D. Celkom slušná, len mi vadí jej uzávierka - bez batérie nefunguje. Následne Pentacon, darovaný Flexaret. Aj akýsi plnoautomat na polici je, ešte neodskúšaný.  Za fľašu pálenky ( kvalitnej) Opemus 5, ale človek poškuľoval po Magnifaxe. Zohnal som za veľmi dobrú cenu, neskôr aj Color3. A tak som zas chlapec, ktorý objavuje nové veci. Za tie desaťročia prišli MG papiere - aha, s nimi sa robí trochu inak. Vo farbe RA4 - s výsledkami som spokojný. Dokonca som prvý krát v živote vyvolával procesom C 41. Nie je to tak náročné, len dodržať teplotu a časy.

A tak som sa vrátil ku krásnej záľube. Netrúfam si svoje výsledky nejako prezentovať, ale človek z nich má radosť. A poteší, keď sa páčia aj iným. Trebárs keď si neterka svoju čb fotku cvakla do mobilu, aby sa mohla hneď pochváliť kamarátke. Ale som na začiatku. V tomto procese je veľa premenných, ktoré človek späť neovplyvní. Učí sa systémom pokus - omyl. A samozrejme, hľadá informácie na internete. Teraz hlavne na tomto fóre. Techniky, postupy, materiály.. Ako exponovať v konkrétnych podmienkach. Určite, expozimeter veľa napovie, ale ako zisťujem, aj správne meranie je umenie..

Baví ma byť po 40 rokoch opäť začiatočník, pretože mnohé si pamätám, ale oveľa viac toho ešte stále neviem. Učím sa a je to veľmi zaujímavé..

Rozpísal som sa - ale prečo klasika? Málokto vie zdôvodniť svoju záľubu. Baví ma to. A myslím si, že je dobre, ak aj v tejto digitálnej dobe sú stále ľudia, ktorí to neodmietajú, ale zaujíma ich, ako zachovať aj nedigitálny postup.

Nejaky cas som pracoval pre Kodak a mam za sebou rozne skolenia, vylovim nieco z pamate:

- T-Grain je chranene oznacenie Kodaku - ide o technologiu plochych krystalov. Napr. Ilford si ich oznacuje Delta.

- Tato technologia vznikla z nedostatku striebra, jeho spotreba vyrazne prekracovala tazbu.

- Zakladny predpolad je, ze pre dosiahnutie pozadovaneho efektu je mnozstvo potrebnej energie nepriamo umerne ucinnej ploche krystalu. Logicky, placaty krystal natoceny plochou kolmo k zdroju svetla potrebuje take iste mnozstvo energie, ake potrebuje ten tradicny s rovnakym priemetom.
- Cenu filmu neovplyvnuje iba mnozstvo striebra (hoci narast ceny s bliziacim sa jeho nedostatkom mozno predpokladat), ale aj narocnost pouzitych technologii. Napr. samotne riadenie tvaru vznikajuceho krystalu, alebo aj nanasanie emulznych vrstiev, kedze prave tu sa ovplyvnuje orientacia krystalov.

- Kedze nove filmy maju menej striebra, po spravnom vyvolani su filmy menej huste. Ten rozdiel je viditelny okom. Mozno preto sa starym bardom tieto filmy sprotivili. Vyvolanie na "oku lahodiacu" denzitu vedie k malej katastrofe.

- Vyssiemu scernaniu ciastocne pomahaju aj reakcne splodiny (podobne ako pri pyrovyvolavani), preto boli pre tieto filmy vyvinute moderne vyvojky. Za vsetky spomeniem X-Tol.  T-Maxy, Delty teda principialne nepatria do D-76-ky, ci ID11-ky. Ze Delta100 vychadza pekne v ID-11-ke, je asi nahoda.

- Pri vzniku zamyslaneho radu filmov T-Max, ktory mal nahradit Tri-X-y, XX-y a Plus-X-y, bola snaha o uspokojenie odvekych tuzieb fotografujucej verejnosti: vysoka ostrost, nizka zrnitost, dlha priamkova cast pracovnej charakteristiky (urcite si vymyslite este 10 chimerickych vlastnosti). Po uvedeni filmov na trh a nadsenych prvych ohlasoch si vsak niektori uvedomili, ze kral je nahy. Filmy nebolo mozne vyvolavat tradicnym sposobom, vysoka ostrost vedie zaroven k zvyseniu dojmu nepeknej zrnitosti, malo viditelne zrno bolo pre zmenu casto vnimane velmi negativne. Dlha priamkova cast pracovnej charakteristiky v praxy bola obrovskym sklamaniam. Na jednom policku zachytis spravne cely rozsah jasov, ale takyto negativ neskopirujes/nenazvacsujes na papier cely. (Taky Tri-X sice svetla i tiene deformuje, ale oko si nic nevsimne a na zvacseninu sa dostane vsetko.) A mnoho dalsich.

Nakoniec sa stalo, ze cast publika filmy ohrdla a vratila sa k osvedcenym filmom. Cast si ale nove filmy oblubila. Uz vtedy sa populacia zacala delit na "analogistov" a "digitalistov". Digitalisti su vsak skupina ludi velmi promiskuitna, kym my, tarbavi a zaostali analogisti nie sme neverni prave pre neochotu hladat si neju tu bokovku.

Pre vsetko toto sa Kodak rozhodol ponechat v predaji obe skupiny filmov. Tu tradicnu vsak postihla nenapadna inovacia. Ploche krystaly sa neskor ciastocne dostali do vsetkych filmov.
- Vysoka ostrost emulzii s plochymi krystalmi mozno vysvetlit lahko. Pouzite vyvojky nemaju vyraznu schopnost rozpustat a ohlodavat kovove striebro. Tvar plocheho striebra s ostrou hranou rovnako prispieva k ostrosti. Nakoniec ale najdolezitejsim faktorom je hrubka emulznej vrstvy (vrstiev). Ak do vrstvy vnikne tenky kolmy luc svetla, cast sa odrazi, cast sa rozptyli po prechode do vrstvy a cast sa rozptyluje este dalej. Na konci svojej drahy sa opat odrazi a znova rozptyli. Luc svetla logicky nevytvori zaznam v tvare ostro ohraniceneho bodu, ale v tzv. rozptylovom kruzku***. Jeho zcernanie potom dobre popise funkcia e na minus x na druhu +/- nejake parametre. Dva kruzky blizsie a blizsie k sebe postupne splynu.

Kedze prve rozptylnie  ma v reze vrstvy tvar kuzela, je na druhej strane emulznej vrstvy kuzel ukonceny kruhom tym vacsim, cim je vrstva hrubsia. Tensie vrstvy maju teda mensie rozptylove kruzky. No a nakoniec, ostrost je (volne) definovana ako schopnost rozlisit zaznam dvoch tenkych lucov pri sebe. Cim sa lucov, ktorych kruzky este ide od seba rozlisit, na milimeter zmesti viac, tym je film ostrejsi.

Dolezitym faktom este je, ze bod vytvarajuce luce stretavajuce sa z celeho objektivu sa maju stretnut idealne v rovine. Pod roznymi uhlami stretajuce luce inak ostry bod vytvarajuci v idealnej ploche postupuju pod tymito uhlami dalej, cim je vrstva hrubisa, tym vacsi rozptylovy kruzok vytvoria.

- Da sa povedat, ze technologia plochych krystalov sa neujala iba vdaka tomu, ze jej nadsenci chceli prist s niecim absolutne prevratnym, miesto toho, aby tuto technologiu pouzivali striedmo a ku prospechu.

Dalsim takym sebevrazednym sialenstvom Kodaku bol napad, ze ked digitalna technologia nahradi filmy, nebude Kodak tak vyznamne zavisly na tazbe striebra. Raz - dva razy sa desat rokov (podobne ako u filmov) uvedie na trh nejaku novinku a ostane kralom trhu.

Mozno si spomeniete i na system APS, ktory kracal s uvedenim T-Grain ruka v ruke. Ploche krystaly tottiz davali v amaterskom prostredi predpoklad osterej fotografie i pri zmensenom formate negativu.

*** COC - Circle of confusion

Ježkovy voči!

Tady je to zase samej rozumbrada.

Kolik stál Nikon F6(tělo) v roce 2020, kdy končila jeho výroba? 50tis.+ Kč. To bylo před inflací a to byl výrobek, kde už byl zaplacený vývoj a vše kolem. Kolik stojí vývoj nového mechanického fotoaparátu - ano, vše se musí vyvinout znovu, rozběhnutí výroby, marketing, průzkum trhu, servisní síť, celý firemní aparát? Nikdo si to nedovede představit, jak je náročné takhle sofistikovaný výrobek dovést od návrhu do finálního produktu, evidentně. 

Jak píše pignon, lidi odvozují ceny od 40 let starých amortizovaných strojů, které v době pořízení po přepočtu inflace rozhodně stály víc než těch 15 tis. za nový Pentax 17 a profi zrcadlovky prostě stály víc než 45tis. 

Lidi budou plkat, že Pentax vyrobil hračku pro děti. Ale adekvátní cenu za profi přístroj by nezaplatili.

Kdo na to má, ten si to koupí. Kdo na to nemá, koupí si K1000, Spotmatic, etc. Kdo na to nemá a má pocit, že se svět netočí, jak by si přál, bude plkat.