Publikováno 19 listopad 2008 - 16:48:34
Nejsem tak zkušený, jako mnoho dalších, ale pokusím se reagovat na Pentaxistův podnět, popsat moje zkušenosti a i to co nezvládám. Třeba to bude někoho inspirovat, třeba se něco dozvím.
Za prvé - chce to trpělivost a čas. Po nějaké, spíše delší době se dostaví z práce v komoře stejné uspokojení jako z focení. To je myslím zlomový bod za který je moc hezké se dostat. I přes to zpravidla svoje zvětšeniny nenávidím. Nejlepší je zvětšovat průběžně. Pokud to delší čas nedělám, je to zpočátku slabé a stejnou věc mi potvrdil starý praktik pan Bartoš. Člověk se to po delší pauze musí trochu zas jako učit.
Většinu toho, co z pozitivního procesu znám, mě naučil Karel Koutský. Vše mi jde pomalu, i učení. Ty začátky se zkušeným mi moc pomohli. Dá se říct, že mě trvale ovlivnily. Nejde jen o tu technickou stránku, ale i druh cítění a tam záleží na osobě, která vás učí. To technické nabírám postupně – něco si vyčtu, na něco si přijdu.
Negativy, z kterých dělám, se mi někdy zdají být optimální a někdy jsou dost zoufalé. Například teď se děsím dělání jedné fotky, kterou jsem slíbil (líbila se) a kterou budu muset tahat z barevného a podexponovaného negativu. Píšu to proto, že i tomu jsem byl učen – zkusit s tím něco dělat i když to není zrovna optimální podklad a fotka za to stojí. Není jednoduché určit o co ještě bojovat a co už vzdát.
Myslím, že pro ten konec – kterým je práce na pozitivu, je dost důležitý ten začátek - daný světelnou atmosférou a objektivem, kterým se fotí. To je to co do velké míry určuje, jak to v komoře poleze. Když člověk fotí ve stejným světle se stejným sklem, tak se práce na dalších zvětšeninách ohromně zjednoduší.
Teď zkusím reagovat na Pentaxistovi podněty. Dělám především krajiny a zvlášť městské krajiny, které zvětšuju z většího středoformátu, nebo menšího velkého formátu. Kontakty zatím dělám méně a obávám se, že tam je to zas trochu jinak.
Předcházející retuš na negativu zatím nedělám, ale rád bych se naučil minimálně používat červenou barvu. Slyšel jsem o používání maskovacích papírků nebo o neostré masce, ale na to se zatím moc ani nechystám. Je to asi chyba, ale po pravdě dělám rovnou „konečné“ zvětšeniny, tedy nemám ani kontakt, ani náhledovku. Pokud mám skeny, tak se na ně kvůli tonalitě radši nedívám, skener tonálně „vykresluje“ dost jinak než kondenzorový zvětšovák. Úplně nejhorší bylo, když jsem se skenerem „poučil“ pro určení expozice při fotografování. Naopak moc pomůže poučení z pravých zvětšenin.
Negativy samozřejmě zkoumám, prohlížím – krytí, gradaci, tonalitu. Pro mě je to jen orientační. Když jdou za sebou políčka ze stejného filmu, ze stejného snímacího skla, tak se podle toho celkem můžu řídit. Když je to všehochuť, tak se často spletu. Důležité asi pro mě je, že v tento moment si dělám představu o „vyznění“ pozitivu. Rozvažuju, kde budu mít nejvyšší světla a nejhlubší stíny. Potěší mě, když se podaří dostat na hlavní motiv i největší kontrast těchto obou pólů. Myslím, že Sudek někde řekl, že světlo je spojené s kompozicí. Já si to beru tak, že někdy trochu jinak tonálně udělaná fotka dá důraz na jiné detaily obrazu a celkově pak působí jinak a jinak může vypadat i kompozice.
Většinou zvětšuju na Foma MG chlorbromstříbrné papíry, takže beru do úvahy užití MG filtru. Kdyby se ty papíry dělali s pevnou gradací, tak bych to asi zkoušel, ale takto nemám důvod filtry neužít. Používám je i k doladění a i někdy jako případnou záchranu, abych byl upřímnej. V další úvaze dost záleží na struktuře a povrchu papíru. Určuje to celkové vyznění fotografie, určuje to jak se budou zatahovat stíny. Například teď jsem vybral nevhodně papíry 532 na záběry, kde byla důležitá tonalita v odlescích protisvětel. Ty papíry jsou výborné, ale na toto jsou vhodnější papíry 131. Pro mě osobně je jednodušší dělat na lesky, než maty kvůli zatažení hlubokých stínů, když dělám těžší tonality. Jiný je papír ve vývojce pod červeným světlem, jiný je v praní bod bílým, jiný suchý, jiný na denním světle a bohužel někdy je to i trochu jiné v hospodě, či na výstavě, pokud je málo světla. Hodně tu pomůže zkušenost, „sušené“ zkoušky moc nedělám.
Další krok je prohlížení promítnutého obrazu na bílém papíře. Zkoumám celkové krytí – to jak to na mě svítí a podle toho určím expozici. Používám stmívač, čili u relativně normálních negativů nastavím stmívač tak, aby mi vycházel expoziční čas 15-30sec při jednom až dvou krocích clony. Prohlížím si málo kryté oblasti, které se budu snažit při prvotním osvitu zakrývat. Zvažuju co, kolik a jakým filtrem budu dosvěcovat. Často věnuju zvláštní pozornost krajům fotografie. Snažím se tam většinou vyhnout nejvyšší bílé a nejhlubší černé. Někdy vyměňuju žárovku, vyndavám, či zakládám matnici pod kondenzor. Myslím, že vliv zdroje světla je pro mě něco ještě ke zkoumání. V poslední době „tejrám“ podexponované negativy hodně slabým světlem po dlouhý čas. Nemám to teoreticky zdůvodněné, ale zdá se mi, že to trochu pomáhá.
Proužkovou zkouškou se snažím postihnou hlavní motiv, extrém světla a stínu. Někdy je jedna, někdy jich je více. Teď dělám hodně do černých okrajů a rámeček je věší než film.To mi u zkoušky hodně pomáhá pozorovat rozdíl úplné černé mimo film, lehoulince slabší na kraji filmu a nejhlubší stíny v obraze. Je to pomocný etalon ke stanovení expozice.
Při prvotním osvitu většinou zakrývám rukama a občas papírkem na špejli. Se složitější maskou prakticky nepracuju. Často zakrývám spodní kraj, abych tonálně oddělil tmavé popředí od černého okraje fotky. Zakrývám například světla, které chci projasnit. Zakrývám někdy stíny, které chci mít méně hluboké než hlavní motiv. Někdy to není třeba vůbec, někdy po celou dobu prvotního času je někde ruka, či obě „obíhají“ fotku.
Pak přijdou na řadu přídavné dílčí osvity. Oblohy chtějí někdy svítit moc. Často nastavuju stmívač na plné světlo, odcloňuju, násobím prvotní expoziční čas, odebírám či měním MG filtr. Pak dosvicuju další části, popředí pokud je příliš světlé, „vyvažuju“ fotku pokud je nerovnoměrná. Někdy dosvěcuju přes dírku, nebo jiný tvar vyškubaný v papíře. Používám na to šedý karton a obraz sleduju přímo na tomto papíře, tedy nekoukám pod něj přímo na fotku. Někdy přes tvrdší filtr dosvěcuju hlavní motiv, či jiné stíny. Někdy „opravuju“ úplné kraje fotky odkud před tím běžely prsty a naopak zakrývaly při prvotním osvitu. Také „dorážím“ přes tvrdší filtr hlavní motiv, nebo popředí, nebo jiné části. Speciální masky zatím moc nepoužívám. Musím se přiznat, že zkoušky na to také nedělám a intuitivně to zkouším s kompletní zvětšeninou. Ono je zajímavé ty variace druhý den pozorovat. Snažím se udržet rozumný počet kroků, abych si to celé dobře pamatoval bez poznámek. Někdy to „žehlení“ přeženu a ta méně dokonale vyrovnaná fotka působí vlastně lépe.
Nejčastěji chybuju, když tvořím krkolomné tvary rukama a ještě do toho měním jejich výšku nad papírem. Myslím, že řemeslo se učím pomalu, postupně. Byla doba, kdy jsem z toho byl docela zoufalý a z počátku jsem měl asi přehnané obavy „sahat“ na ten obraz z „hezkého negativu. Když to jednou zas nějak nebylo ono, tak jsem si bez hlubšího rozmyslu pustil světlo a dosvicoval podle intuice. Je to jak když vás hodí do vody a nějak plavete i když to neumíte. Tenhle moment se mi opakoval několikrát. Je to hra, která to někdy může posunout dál. Je pro mě normální na každé fotce něco dodělat. Nedávno jsem byl vedle z toho, že jsem si udělal zátiší, které se prostě jen na normální gradaci jednou osvítí.
Zvětšenina je u mě„dobrá“ jen velmi málokdy na první pokus, často je dobrá třetí kopie, když ne - tak už dost zvažuju zda pokračovat. Postupně se to zlepšuje. Extrém je pro mě dnes pět a více neúspěšných pokusů. Často se snažím udělat ty dobré ve dvou až pěti kopiích, když na to je čas a síla. Ony vždy časem kopie nějak zmizí. Nerad se vracím dělat stejnou fotku – už to není tak zajímavé. Někdy mám potíž opakovat úspěšné zvětšování, zvlášť když tam bylo moc té intuice.
Ve vývojce nic zvláštního nedělám. Chlorbromstříbrné papíry tam nechávám 3 až 10 minut. Podle potřeby „houpám“ hodně po celou dobu, nebo téměř vůbec. Ty papíry mají ohromnou pružnost a délkou vyvolávání můžete dost měnit na rozdíl od většiny ostatních papírů, které jsem poznal. Když světla chybí a je nutno tyto papíry dlouho „koupat“, tak nešednou. Naopak jednou jsem omyle přeexponoval papír o dvě clony. Když jsem viděl jak papír ve vývojce vystřelil ve stínech, tak jsem intuitivně plácnu po hlavním světle v komoře a dorazil světla a zdařilo se. (Bylo zajímavé si prohlídnout papír na bílém světle ve vývojce.) Přiznám se, že další lokální úpravy, jako je dosvicování ve vývojce, zahřívání, nanášení kontrastní vývojky zatím ještě uspokojivě nezvládám. Většinu věcí se teda snažím zvládnout při svícení. Co mě dnes láká poznat nejvíce, je práce s různýma vývojkama.
Stává se mi, že fotky přepeču. Charakter mých fotek často umožňuje tónování sépií a pak na chlorbromstříbrných papírech slité stíny obdivuhodně krásně vylezou. Dokonce se mi zdá, že to je jedna cesta, jak zvládat těžko kopírovatelné stíny. Jiné postupy jako zeslabování celkové, nebo lokální zatím neovládám. Nechávám si i dost nepovedených kopií, snad poslouží na pokusy, na vzpomínku, na porovnání pro nové kopírování, nebo na tvorbu bromoleje.
No nevím, zda na tak dlouhý text nebudete nudit, ale je toho tolik, co napsat na dané téma.
není zase až tak neřešitelná (mraky pomůcek a pouček), ale dostat to na papír umí málokdo. Myslím si totéž. Domnívám se, že je mnoho kolegů, kterým by se v komoře líbilo, pokud by alespoň čas od času dokázali vyprodukovat technicky dobrou fotku. Ony ty šedivky a pérovky dokážou zkazit náladu a - co horšího - odradit.
