Poslední dobou ve mně roste přesvědčení, že na fotografii není nejtěžší technická stránka věci (volba filmu, expozice, vyvolání atd. atd.).
Dokonce není nejtěžší ani umělecká stránka věci: Jak je umění "těžké"?
Nejtěžší a nejnamáhavější část je podle mého soudu dostat se na místo fotografování, t.j. vybojovat si tu možnost stisknout spoušť na nejlepším místě pro záběr (neplatí pro fotografii v ateliéru
). Okolnosti fotografovi kladou všeliké překážky. Jejich hlavní aspekty bych vyjmenoval takto:
Fyzická náročnost
Finanční náročnost (náklady na přemístění fotografa z domova na místo fotografování)
Časová náročnost (nebudu rozebírat, to je zcela zřejmá věc)
Legalita (obhajování práva na snímek)
Pro ilustraci těchto tří veličin bych uvedl pár příkladů.
Fyzická náročnost: Při fotografování v exteriéru se například chodí po horách (tahejte na 3-týdenním treku SF nebo VF a k tomu vlastní sádlo). V přírodě také bývá krásné světlo za rozbřesku nebo soumraku, a dostávejte se potmě na místo nebo zpátky. Nejlepší výhled také může být výš než je běžně dosažitelné z úrovně terénu - je například potřeba vylézt na strom nebo na komín atd.
Finanční náročnost - když si řeknu, že nafotím několik památek v kraji, bude mě doprava něco stát. Při větším souboru fotografií se tu klidně mohou objevit náklady v řádech tisícikorun. Další typický případ je pak výjezd na unikátní, avšak hodně vzdálenou lokalitu.
Legalita. Tohle je konkrétně v mé zájmové oblasti asi nejpalčivější. Na TK se probíraly právní otázky fotografování lidí. Lidi tedy nefotografuji, ale zato mám v hledáčku různé stavby, většinou opuštěné a za plotem, někdy opuštěné jenom částečně, zato s ostražitou ostrahou.
V mnoha případech má pracovník ostrahy problém i jenom s tím, že člověk vůbec fotografuje v blízkém okolí jeho hájemství, a to aniž by například vstupoval do hlídaného soukromého areálu.
Toto se mi stalo zrovna dnes u Odkolkovy pekárny ve Vysočanech. Na silnici vedoucí kolem pekárny, což je veřejně přístupné místo, jsem fotil odraz budovy v zrcadle na křižovatce. Objevil se maník v uniformě ABL a tvrdil něco o tom že to nesmím fotit. Pokoušel jsem se mu vysvětlit, že on má nárok mě pouze nevpustit do areálu, ale vně mi nemůže říkat, co nesmím, a že pokud má pochybnosti, tak lze zavolat například městskou policii. Na to reagoval slovy "tak já doufám, že budeme oba tak rozumní, že se bez té policie obejdeme". Nakonec jsem ho ignoroval a doufám, že záběry aspoň vyjdou.
Jiný příklad - pasáž Světozor na Václavském náměstí. Pasáž je v paláci Ligna, a Ligna si nepřeje, aby se v pasáži fotografovalo, jak jsem se dozvěděl od pracovníků ostrahy, kteří mě o tom přišli informovat poté, co jsem se tam motal asi půl hodiny. V tomto případě jsem asi nebyl na veřejném prostranství a tak na to má Ligna plné právo.
Spousta míst (areály nebo interiéry budov) je prostě nepřístupná, normálně se tam ani dostat nelze, vyžaduje to něčí souhlas a povolení.
Telefonování, žádosti o povolení k fotografování, shánění kontaktů na lidi, kteří jsou kompetentní povolení udělit, to jsou všechno energeticky náročné věci.
Mám pocit, že velká část majitelů objektů je prostě alibistická a paranoidní a raději rovnou fotografování zakáže a to včetně míst, kde na to vůbec nemá právní nárok. Co kdyby náhodou někdo použil obrázek proti nám...
Fotograf je prostě osoba podezřelá, protože fotografie, to je paměť, a ten, kdo si moc pamatuje, je obvykle někomu nepohodlný a nebezpečný, protože může odhalit skutečný stav a trend věcí z perspektivy dlouhého časového období.
Přeji vám na výpravách za fotografiemi dobré světlo, místo a hlavně málo blbců v okolí.
Tomáš
