3 odpovědí na toto téma

[Vojta]

Mám poměrně dost starších fotoknih, ale všude jsou jen letmé údaje.

Nafocený film lze dodatečně dotáhnout ve stínech za pomoci slabého osvětlení, je to jako flashing u papírů.

Používá se zelené světlo a doba osvitu by měla být delší, 1 - 5 min.

Tato metoda se prý používala ve filmu, aby se dohnal chybějící výkon osvětlení v ateliéru.

Takže by mělo jít o metodu schopnou standardizace.

Napadlo mě, co kdybych po exponování např. nočního snímku použil dvojexpozici a přes zelený filtr bych okénko přiosvítil (vyfotil bych bílou rozostřenou stěnu tak, aby expozice odpovídala zóně 0. Tím by se daly některé snímky vhodně upravit.

Jde mi ovšem o to, jestli tak slabé přiosvětlení nějakou dobu vydrží a dodaná energie do druhého dne "nevytěká". Aby se s tím efektem dalo počítat.

 

Pokud by se běl takto upravit celý film, bylo by to asi dost obtížné standardizovat. Listové filmy by šly dát do prosvětlovačky se zeleným sklem, ale ostatní by se musely nasvítit odrazem s přesně určenou vzdáleností atd.

 

Nemáte nikdo nějakou vhodnou vědomost nebo nápad?

 

Díky moc, Vojta.

[jenda1250]

teď to rychle nemůžu najít, ale bylo tu někde vlákno na téma závojování filmu za účelem zvýšení citlivosti. Dělalo se to současným "závojováním" během expozice a údajně to dává zajímavé výsledky. Bylo to ale vesměs v teoretické rovině s odkazem na nějaký už starší článek v zahraničním časopise. Ve skratce: falešné světlo dodá dostatek fotonů aby se vytvořil latentní obraz i při velmi slabém osvětlení při zanedbatelném nárůstu závoje (vzhledem k zisku).

 

Horší výsledky (ale pořád lepší než nic) dává metoda pre-flash, funguje to podobně jako u papírů, takže se film předexponuje rovnoměrným závojem a na takto připravený materiál se už normálně exponuje. Nevím v tomhle případě jestli se skutečně zvýší zisk v citlivosti nebo se jen posune kresba v nejtmavších partiích negativu do zvětšovatelného rozsahu (co je na papíře černočerná tak ještě na negativu obvykle nějaké zbytky kresby má, zvýšení závoje to posune do šedivější a dá se to pomocí MG filtrů dostat na papír).

 

A třetí možnost senzibilizase co vím tak je nechat na film před expozicí působit konkrétní směs plynů (určitě tam bylo hodně dusíku ale atmosféra to není ). Pak se film musí naexponovat v krátké době, do cca 24hodin, jinak se efekt získané citlivosti vytratí.

 

Ani jedno nemám otestované takže...

 

...čtvrtou možností je zajít za senzibilem, ale nevím jestli by v tomhle byl nápomocen.

[Vojta]

Mělo by to být jako u flashingu pod hranicí závojování.

 

Chemii vynechávám. Jedna možnost je rtuť, to zkoušel Pentaxista a je to prý neovladatelné.

Pak se používá zahřátí v dusíkové atmosféře snad s přídavkem vodíku. Odstraní to vlhkost a kyslík z želatiny a film je po tu dobu citlivější. Vhodné možná tak pro astrofoto.

 

Mě šlo právě o to doflešnutí, protože se to používalo ve filmu, dělá se to až po a je to celkem realizovatelné. Pomocí dvojexpozice by to bylo i velmi snadné a daly by se tak upravit jen některé snímky. Udělám nějaký pokus, pokud bude postřehnutelný i bez denzitometru, tak je to OK.

Jen se bojím, aby ten efekt nebyl krátkodobý. Aby tam ten lehce zvýšený potenciál kýho čerta co já vím nějakou chvíli vydržel.

[Stříbrokaz]

Hypersenzibilacím se věnoval Schlemmer, měl i mechanickou, protahováním přes rolnu 4mm. Napsal toho hodně, ale před internetem, čili se o něm moc neví. (takovej milej děda to byl)

Pokud si pamatuju, tak se postupy musely znovu estovat prakticky šarži od šarže.