Netvrdím, že kinofilm je zaměnitelný s SF nebo dokonce VF! Ale už jenom "průměrně" nafocený, "průměrně" vyvolaný a "průměrně" nazvětšovaný SF (nechci psát "nepečlivě" nebo dokonce "odfláknutě") může přinést daleko větší rozčarování, než kinofilmová špička.
Objektivy... Klidně mě zabijte, ale jsem nevývratně přesvědčen, že ty nejlepší objektivy vznikly s notným přispěním náhody. Jenom příklad -Summicron (a jeho konicovský klon), makro devadesátka Tamron, makro padesátka Pentax (a jiné). Jak jinak to vysvětlit? Všichni konstruktéři a výrobci se snaží seč mohou, mnozí mají k dispozici nejpokročilejší výpočetní techniku a materiály, o kterých se producentům ještě před 20-50 lety ani nezdálo - a výsledek? Něco je "dobré", něco je šmejd a jenom sem tam se objeví něco, co nakonec vstoupí do síně slávy. Je také hodně zajímavé, že u kinofilmových objektivů se velmi špatně hledá třeba TOP osmadvacítka. 24ky, 35ky, 50ky... lze vybrat z přehršle. Ale osmadvacítky...?!
A i když se propočte a vyrobí, není to záruka "příznivého přijetí" fotografy. Stejně jako auta. Kdesi jsem četl, že existuje "ideální" záď karoserie, nejlíbivější boční linie, sdružené světlomety, tvar, velikost a sklon oken atd. Ovšem když se to dá dohromady, skoro to ani jako auto nevypadá!
P.S. Kolega se momentálně snaží přesvědčit sám sebe, že je normální, když je možné přepočítat chlupy v obočí černošky v plném africkém poledním slunci - ovšem focené v ostrém vlastním stínu - na vzdálenost kolem 3-4 metrů Summi 75mm.
Měření... No, jsou známé postupy, jak "bezchybně" změřit, exponovat a poté vyvolat. Ale všechno, co se blíží k dokonalosti a zahrnuje mraky parametrů, je samozřejmě nejednoduše proveditelné. A tak výrobci fotoaparátů dávají uživatelům "berle" - automaty na všechno. (Kodak - vy zmáčknete spoušť, zbytek uděláme my!) Je dobře si ale uvědomit, že tyhle automatické expoziční systémy především nahrazují myšlení (příp. neznalost) fotografa. Takže v určitých situacích dělají jenom a výhradně to, co uznají ony samy za vhodné a vůli fotografa (mnohdy) úplně vyautují. Ty "méně diktátorské" sice nabízí "spolupráci", ale fotografův přínos do rozhodovacího procesu nakonec stejně pouze zapracují do vlastních naprogramovaných algoritmů a pokud se jim nelíbí, tak ho jednoduše více či méně ignorují.
Zónový systém je bezpochyby něco, co pošouplo fotografii "do vyšších pater". Ale myslím, že ve většině situací stačí, aby fotograf věděl, co to zóny jsou, co si v které zóně představit, jak měří jeho fotoaparát (jakou plochu scény a zda se změřenými hodnotami "ještě něco dělá"), kdy přidat a kdy ubrat světla, které na film dopadne. A když jsou kontrasty "gigantické", vědět, jak a v čem vyvolat "co nejměkčeji"(zvláště u kinofilmu). S tím se dá žít...
P.S. Ve Vídni mají funglovku Konica Hexar AF Rhodium, kterou ještě neprošel ani jeden film (!). Ale chtějí za ni móóóc