87 odpovědí na toto téma

[Lukas_87]

kolego Pentaxisto, myslím, že jsem nebyl pochopen. nesnažím se programově škatulkovat, chtěl jsem spíše naznačit, že se obávám, že nám dílo a osoba A. Adamse může jen těžko pomoci jako další východisko v debatě o postmoderně a moderně.

-------------------------------------

rád bych zde nastínil ku zamyšlení dva ze zásadních rozporů modernity tak, jak argumentuje Jean Clair ve své knize (velmi stručně).

slovo "moderní" pochází z latinského slova "moderatio", tedy střídmý, umírněný. je zřejmé, jak výrazně se naše vnímání tohoto přívlastku v průběhu dějin změnilo, posunulo. ve středověku dílo, jež bylo označeno za moderní, bylo dílem spojující veškeré tradice v celek který působil vyváženě, harmonicky a střídmě. bylo to dokonalé umění. v dnešní době je však tento přívlastek vnímán zcela jinak. postupem času se z umírněnosti a tradice stala novota a překonání tradice. pro modernu není důležité, jak dílo působí - hodnotícím prvkem se stává novost.
to s sebou ovšem přináší další problém, a sice překonávání tradice. pokud moderna staví svou filosofii na překonávání tradic, na jejich rušení a odmítání, vytváří tím de facto novou tradici. čímž logicky popírá sama sebe.
postmoderní postupy v umění se v tomto silně liší.

[ryunin]

kdoco
...kategorizace je zkratka západnímu myšlení vlastní. ba co víc, je kategorizace jedna z mála kulturních univerzalií vůbec. každá společnost má a neustále aktualizuje své kategorie. naprosto netvrdím, že zde se bez kategorizování tohoto typu neobejdeme...
Někdy mám pocit, že mě to děsí.
Kde je hranice, kdy se kategorizace stane "záporným rubem racionality"?

Jak už napsal kdoco, to je velká filozofická otázka. Narazili jsme na jedno z hlavních témat filozofie. Problém pojmu, smyslu, skutečnosti.

Myslím, že kategorizace nebo označování věcí pojmy, je součástí komunikace a učení se civilizovaných lidí. Problém nastává, když pojmy nahrazují schopnost vnímat, prožívat skutečnost. Někteří lidé žijí víc v pojmech než ve skutečnosti. U fotografie to může být někdo, kdo se vyžívá v racionálním chápání dějin, technik, směrů, autorů, aniž by byl schopen vnímat iracionální krásu, samotnou krásu toho kterého díla.

Když dám příklad z něčeho všedního - někdo má na zahradě krásný bazén, ale jen proto, aby měl bazén - aby to mohl říkat, aby si to mohl myslet, aby z toho měl dobrý pocit. Ale nikdy tam nevleze. Někdo řídí ferarri, ale je mu to uplně jedno, klidně by jezdil ve felicii, ale někde slyšel, že řídit ferrari je "fakt dobrý". Někdo si kupuje digitální zrcadlovky podle počtu pixelů, ale kdyby fotil z mobilem, měl by z toho stejný zážitek.

Kategorizovat v tom smyslu, že rozlišujeme podstatu moderny a postmoderny nám pomáhá orientovat se celkově. Když se orientujeme celkově, teprve můžeme do hloubky ocenit díla lidí, kteří souvisí s nějakou dobou, nějakým směrem, názorem. Dokud jsem neměl potuchy, jaký je rozdíl mezi Pissarem a Matissem, Cézannem a Utrillem, po galeriích jsem bloumal jako ve snu - všechny ty obrázky vypaly víceméně stejně. Teprve když jsem se začal do hloubky zajímat o impresionismus, začal jsem u impresionistů objevovat krásu toho, co a jak malovali.

Postmoderna mi nikdy nepřirostla k srdci - ale nikdy jsem jí nerozuměl teoriticky, jen jsem vnímal, že to je mimo ten svět umění, kterému jsem rozuměl a oceňoval. Když jsem přečetl analýzu společnosti 20. století od Lipovetského, pochopil jsem, proč jsem postmodernu nebyl schopen ocenit. Vše, co je v postmoderně pro mě přijatelné, nějak souvisí s modernou, je to upřímné, založené na citlivém vnímání světa atd. Prostě pochybuju, že to je opravdu postmoderna.

No a fotografii, teprve když jsem se prokousal základy teorie, základy historie různých směrů a životů fotografů, začal jsem pomalu oceňovat to, co ti lidé dokázali. 41 let pro mě fotografie byla nějaký obrazový doprovod světa, kterému jsem nebyl schopen vůbec přisoudit větší význam.

Myslím, že celá polemika ohledně kategorizovat či ne - je otázka po smyslu vzdělání vůbec. K čemu je dobré se vzdělávat. Není to všespasitelné, není to naprosto pro život nutné, nedělá to z nás lepší lidi, ale pomáhá to chápat věci v souvislostech a ocenit věci, které bychom jinak míjeli.

[ryunin]

kolego Pentaxisto, myslím, že jsem nebyl pochopen. nesnažím se programově škatulkovat, chtěl jsem spíše naznačit, že se obávám, že nám dílo a osoba A. Adamse může jen těžko pomoci jako další východisko v debatě o postmoderně a moderně.

-------------------------------------

rád bych zde nastínil ku zamyšlení dva ze zásadních rozporů modernity tak, jak argumentuje Jean Clair ve své knize (velmi stručně).

slovo "moderní" pochází z latinského slova "moderatio", tedy střídmý, umírněný. je zřejmé, jak výrazně se naše vnímání tohoto přívlastku v průběhu dějin změnilo, posunulo. ve středověku dílo, jež bylo označeno za moderní, bylo dílem spojující veškeré tradice v celek který působil vyváženě, harmonicky a střídmě. bylo to dokonalé umění. v dnešní době je však tento přívlastek vnímán zcela jinak. postupem času se z umírněnosti a tradice stala novota a překonání tradice. pro modernu není důležité, jak dílo působí - hodnotícím prvkem se stává novost.
to s sebou ovšem přináší další problém, a sice překonávání tradice. pokud moderna staví svou filosofii na překonávání tradic, na jejich rušení a odmítání, vytváří tím de facto novou tradici. čímž logicky popírá sama sebe.
postmoderní postupy v umění se v tomto silně liší.

to je zajímavý s tím původním významem slova "moderní"

rád bych polemizoval s tou myšlenkou "pro dílo není důležité, jak působí, hodnotícím prvkem se stává novost".

Novost podle mě byl logický, nutný doprovodný aspekt hledání podstaty výtvarného umění. Vincent Van Gogh si sotva řekl, že bude malovat tak, aby to bylo nové, bezohledu na vyznění nebo smysl díla. On šíleně, usilovně, bláznivě svými štětci hledal Boha. To, že jeho věci byly pro tehdejšího průměrně vzdělaného měšťana šílené mazanice, nebylo jeho cílem. že svými díly hledá Boha, to už měšťanovi uniklo. Dnes jsou miliardáři ochotní za jeho malby platit ty miliardy - možná ne proto, že Vincent hledal Boha, ale proto, že oni věří tomu, že je to geniální a nesmrtelný. ALe geniální a nesmrtelný to není proto, že to ve své době byla provokace, ale protože to bylo stvořeno ze samého jádra Van Goghova srdce.

Picasso byl možná vypočítavější týpek, ale ne v tom smyslu, že by chtěl ohlupovat diváky nebo zákazníky. Ten taky usilovně hledal smysl výtvarna, smysl obrazu, jeho podstatu. Opět, to, k čemu dospěl, bylo nevídané, do té doby nemyslitelné, naprosto nové, ale to nebylo jeho cílem. On hledal "jak na dvourozměrném obraze zachytit trojrozměrný předmět". To nebyla póza, provokace, ani koncept. To bylo zatraceně důsledný hledání smyslu malby.

Straight fotografové byli možná ve své době taky provokující. Kdo se má koukat na obyčejný fotografie světa? Chceme romantiku, symboly, sny...
Ale oni věřili, že nejúpřimněšjí a nejhlubší zachycení světa pomocí fotografie je fotografie, kdy se nebude zasahovat do negativu. A snažili se být technicky maximálně důslední. A tak dále, prostě všichni autoři moderny, pokud za něco stáli, tak hledali podstatu - podstatu světa, podstatu malířství, podstatu fotografie, čistotu fotografie, smysl fotografie.

To lze těžko říct o autorech postmoderních. Těm je to pro smích. Nebo prostě mají vážné důvody tohle modernistický pojetí světa a umění převrátit na hlavu.

[tomashr]

Picasso byl možná vypočítavější týpek, ale ne v tom smyslu, že by chtěl ohlupovat diváky nebo zákazníky. Ten taky usilovně hledal smysl výtvarna, smysl obrazu, jeho podstatu. Opět, to, k čemu dospěl, bylo nevídané, do té doby nemyslitelné, naprosto nové, ale to nebylo jeho cílem. On hledal "jak na dvourozměrném obraze zachytit trojrozměrný předmět". To nebyla póza, provokace, ani koncept. To bylo zatraceně důsledný hledání smyslu malby.

Zrovna s tímhle tvým názorem na Picassa docela polemizuje třeba zde zmíněný Kishon - cituje pár dopisů, kterým se "oficiální kunsthistorie" raději vyhýbá či přímo zpochybňuje jejich autentičnost, ze kterých vyplývá, že si Picasso možná (zdůrazňuji to "možná"!) dělal ze svých současníků tak trochu legraci a zkoušel, co mu vše spolknou... Nutno dodat, že dotyčný není proti Picassovi nijak zaujatý, spíš naopak je mezi řádky k němu cítit jistý obdiv.

[Prasopes]

Návrh na doplnění názvu tematu:jen pro silné a odolné povahy!

[ryunin]

Picasso byl možná vypočítavější týpek, ale ne v tom smyslu, že by chtěl ohlupovat diváky nebo zákazníky. Ten taky usilovně hledal smysl výtvarna, smysl obrazu, jeho podstatu. Opět, to, k čemu dospěl, bylo nevídané, do té doby nemyslitelné, naprosto nové, ale to nebylo jeho cílem. On hledal "jak na dvourozměrném obraze zachytit trojrozměrný předmět". To nebyla póza, provokace, ani koncept. To bylo zatraceně důsledný hledání smyslu malby.

Zrovna s tímhle tvým názorem na Picassa docela polemizuje třeba zde zmíněný Kishon - cituje pár dopisů, kterým se "oficiální kunsthistorie" raději vyhýbá či přímo zpochybňuje jejich autentičnost, ze kterých vyplývá, že si Picasso možná (zdůrazňuji to "možná"!) dělal ze svých současníků tak trochu legraci a zkoušel, co mu vše spolknou... Nutno dodat, že dotyčný není proti Picassovi nijak zaujatý, spíš naopak je mezi řádky k němu cítit jistý obdiv.

Hravost a velká dávka satiry byla součástí Picassovy tvorby. To ještě neznamená, že by si dělal legraci ze současníků. I když to tak mohl někde napsat, byla to legrace v rámci autentického nahlížení na smysl malířství.
Z hlediska kompozice, barevné harmonie, neotřelosti, živosti linie byl Picasso mistr nad mistry, takže si mohl dělat legraci z žen, jak je maloval, z mužů, faunů, jak je maloval, ale ne z malířství jako takového.

[Lukas_87]

tak on i ten Duchamp si v podstatě (jak vyplívá z pár jeho osobních korespondencí) udělal z galeristů svojí fontánou legraci... co se impresionismu, kubismu a dalších součástí modernity týká - jedná se o postupnou cestu od zobrazení reálného k co nejvyšší formě abstrakce. jenže to je ke konci periody, jíž zveme moderní, převráceno naruby směry, jež se objevují především po druhé světové válce. proti tomu se ohrazuje Clair. ne proti modernitě jako takové, ale proti tomu, jakým směrem se zvrhla - a ve srovnání s tím přináší postmoderní přístup k umění validní východiska.

mimochodem hezký je tohle shrnutí o uměleckejch směrech na wikipedii:
"during the period of time referred to as "modern art" each movement was seen corresponding to a somewhat grandiose rethinking of all that came before it, concerning the visual arts.
(...)
In the visual arts, postmodernism posits that the idea of art movements is no longer as applicable, or no longer as discernible, as the notion of art movements had been before the postmodern era."


tomashr: je možno citace Pikasovejch dopisů od Kishona nahlédnout ve stručnosti někde onlajn (neni čas, ehm)?

[tomashr]

tomashr: je možno citace Pikasovejch dopisů od Kishona nahlédnout ve stručnosti někde onlajn (neni čas, ehm)?

Bohužel to nemám - knihu jsem měl z knihovny a byl jsem líný si ji naskenovat, takže ukázku vypublikovat nemůžu. Docela si a to nadávám, jak tohle poměrně zábavní dílko od Kishon, tak Claira bych docela rád měl alespoň elektronicky doma...

[morgien]

tak nejak mi z toho vsetkeho vyplyva, ze my ako fotografi by sme mali hlavne fotit - uprimne, od srdca, tak ako to citime a ako sa nam to paci...
a nech si to kategorizuje a skatulkuje niekto iny (napriklad teoretici a kuratori, ktori to tak nejak maju "v popise prace" a bavi ich to

[kdoco]

tak nejak mi z toho vsetkeho vyplyva, ze my ako fotografi by sme mali hlavne fotit - uprimne, od srdca, tak ako to citime a ako sa nam to paci...
a nech si to kategorizuje a skatulkuje niekto iny (napriklad teoretici a kuratori, ktori to tak nejak maju "v popise prace" a bavi ich to

no, kam moje ambice ve fotografii sahají, žádný kurátor či kritik si nebude mým fotografováním kazit odpoledne. buďme proboha na zemi.

a) nikdo tu postmoderní fotku asi ani nedělá
ne každé vlákno zde na temné je přímo zaostřeno na osobní tvorbu

myslím, že kdo chce a má o tato témata zájem, může zde nalézt mnoho inspirativního pro studium i pro toleranci a rozvoj vlastního já. fotografovat budeme jistě každý sám za sebe, to za nás nikdo neudělá. ale též by nás debata o postmoderně neměla absolutně vykolejit.

vím jak to myslíš, a vím, že víš o čem mluvíš. já jen aby nevznikl falešný dojem. mnoho věcí jistě není cílem takovýchto vláken.

[ryunin]

tak on i ten Duchamp si v podstatě (jak vyplívá z pár jeho osobních korespondencí) udělal z galeristů svojí fontánou legraci... co se impresionismu, kubismu a dalších součástí modernity týká - jedná se o postupnou cestu od zobrazení reálného k co nejvyšší formě abstrakce. jenže to je ke konci periody, jíž zveme moderní, převráceno naruby směry, jež se objevují především po druhé světové válce. proti tomu se ohrazuje Clair. ne proti modernitě jako takové, ale proti tomu, jakým směrem se zvrhla - a ve srovnání s tím přináší postmoderní přístup k umění validní východiska.

mimochodem hezký je tohle shrnutí o uměleckejch směrech na wikipedii:
"during the period of time referred to as "modern art" each movement was seen corresponding to a somewhat grandiose rethinking of all that came before it, concerning the visual arts.
(...)
In the visual arts, postmodernism posits that the idea of art movements is no longer as applicable, or no longer as discernible, as the notion of art movements had been before the postmodern era."


tomashr: je možno citace Pikasovejch dopisů od Kishona nahlédnout ve stručnosti někde onlajn (neni čas, ehm)?

Zas ta legrace nebo satira u Duchampa nebo směru dada vůbec byla - podle mě - pořád velmi vážně branou legrací. Dada přišlo v době, kdy se pořád hledal smysl umění, pořád to bylo v tý modernistický době, kdy výsledkem nemělo být zbourání, výsměch, ale něco pozitivního. Tak to cítím i u dadaismu. To je taky poezie Morgensterna. Cítím z ní radost a dobrou náladu. U Davida Černýho a jeho Entropy to prostě necítím. To už není vášeň pro hledání podstaty věcí, ale jen nezávazná hra. Dada je pořád ještě něčím smrtelně vážná věc. Což vyplývá z nálady doby, kdy dada vzniklo.

Vznikání směrů za každou cenu. Po druhé světové válce už opravdu nebylo co dalšího vymýšlet, v rámci hledání podstaty obrazu , dále abstrahovat už nešlo. Picasso a Matisse si po druhé světové válce krásně užívali svobody, které vydobyli. Myslím, že dál už nešlo o to za každou cenu vymýšlet nějaké směry, ale využít všech těch cest, nabídek, které se díky úsilí a hledání velkých mistrů objevily. V hudbě právě city a vášeň a antické tradice nahrazují matematické propočty, chladný rozum, to už je nástup postmoderny v hudbě. Šostakovič byl Stravinským jaksi napomenut, že nepřekročil formálně Mahlera. Takže i největší skladatelé 20. století odolávali Clairem kritizované tendenci vymýšlet stále nové formy. Prokofjev, Šostakovič, Martinů (taky spíš sám sebou než objevitelem), to byli osobnosti, kteří se pohybovali v už velmi svobodném prostoru hudby podle vlastního uvážení. Janáček byl ovšem velký novátor a objevitel, ale zase - nešlo mu za každou cenu o to najít nový směr, ale prostě přirozeně probourával ty zdi dosavadních formálních možností.

No a k tomu bychom mohli zařadit spousty vynikajících fotografů doby modernismu, tkeří neměli zapotřebí nějak vybočovat nebo objevovat, spíš po svém navazovali na to, co bylo před nimi.

Proti tomu dnes tvořit v tomto duchu, jen jemně, nenásilně navazovat na mistry první poloviny dvacátého století, pro mnohé znamená zbytečně zevlovat v minulosti. Pro mě to je spíš odmítnutí podstaty postmodernismu (tak jak ji chápu - jako relativizaci hodnot, racionalizaci, výpočet, hraní bez hledání smyslu, šok, povrch, diletanství atd. ) a trvání na tom, že lze jemně a nenásilně navazovat na mistry první poloviny 20. století.

Co se týká vlastní tvorby, no už je na každém, jak mu záleží na tom řešit v jakém estetickém nebo kulturním kontextu tvoří, proč, co tím chce dokázat atd. Já jsem pořád více méně ve stádiu snahy tvořit co nejlepší portréty žen v duchu toho nejlepšího z modernistické fotografie 20. století. Jsem rád, že jsem si ujasnil, že mi vyhovuje v tý moderně zůstat a tak nějak na ní trvat.

[kdoco]

těžko kdy pochopím, kde se bere ta tvá definice postmoderny.

nemám k tomu tudíž co říci, protože nevím jak šetrně vyjádřit, že to co čtu ve tvých příspěvcích, nemá s postmodernou tak jak já jsem jí poznal nic společného.

rád od tebe vstřebávám (byť kapánek s vnitřním filtrem) tvé povědomí o moderně, ale co vnímáš jako podstatu postmoderny musím prostě považovat za jeden z nejpovrchnějších soudů, co jsem kdy četl a ono hledání ušlechtilosti v moderních autorech mi občas přijde trochu křečovité.

nejsem obdivovatel postmoderního umění, myšlením však jsem zřejmě postmodernistou. necítím žádný obdiv k povrchnosti, diletantství a ona stále zmiňovaná relativizace hodnot je též nezbytně nutná vyložit v kontextu. ono se kde co dá pojmenovat různě. tam kde ty vidíš poctivou, ryzí a chválihodnou snahu dobrat se podstaty, mohu já vidět pýchu, zpupnost a aroganci ducha lidského jedince, jež má za to, že může odhalit a ovládnout podstatu věcí, jevů nebo snad jsoucího. a to nejsou adjektiva, která by si dal člověk bežně do štítu.

[ryunin]

těžko kdy pochopím, kde se bere ta tvá definice postmoderny.

nemám k tomu tudíž co říci, protože nevím jak šetrně vyjádřit, že to co čtu ve tvých příspěvcích, nemá s postmodernou tak jak já jsem jí poznal nic společného.

rád od tebe vstřebávám (byť kapánek s vnitřním filtrem) tvé povědomí o moderně, ale co vnímáš jako podstatu postmoderny musím prostě považovat za jeden z nejpovrchnějších soudů, co jsem kdy četl a ono hledání ušlechtilosti v moderních autorech mi občas přijde trochu křečovité.

nejsem obdivovatel postmoderního umění, myšlením však jsem zřejmě postmodernistou. necítím žádný obdiv k povrchnosti, diletantství a ona stále zmiňovaná relativizace hodnot je též nezbytně nutná vyložit v kontextu. ono se kde co dá pojmenovat různě. tam kde ty vidíš poctivou, ryzí a chválihodnou snahu dobrat se podstaty, mohu já vidět pýchu, zpupnost a aroganci ducha lidského jedince, jež má za to, že může odhalit a ovládnout podstatu věcí, jevů nebo snad jsoucího. a to nejsou adjektiva, která by si dal člověk bežně do štítu.

tak kde beru definici postmoderny - na mnoha stranách ji v knize Éra prázdnoty rozebírá už zníměný Lipovetsky. A co tam píše, více méně potvrzujou všechny definice, který jsem vygoogloval, plus výčet typických znaků postmoderny, kterej jsem tu taky vložil. Plus příklady postmoderních autorů jako Warhol, Stockhausen (hudba), Glass(hudba), David Černý, z fotografie např. Veronika Bromová (i když proti ní jako osobě nemám naprosto nic) , to jsou zas příklady autorů, kteří ty definice podle mě jen potvrzují.

Chtělo by to, kdoco, kdybys mohl zmínit samotné autory, fotografy nebo výtvarníky nebo z hudby, kteří podle tebe představují postmodernu a současně představují opravdu kvalitní umělce.

Samozřejmě pokud někdo třeba miluje Andy Warhola, tak nebude s takovými definicemi, jak jsem je tu nabídl, souhlasit. ALe já nemám ponětí, jakých postmoderních umělců si teda opravdu vážíš. Rád se o někom víc dozvím.

[kdoco]

pokud jde o autory, kteří jsou uvedení například na tom internetu: Eco, Borges, Marques... snad ve vyzrálé postmoderní architektuře se najdou zajímavé věci. pokud budeme hledat hudbu, co některé rockové směry? nevím, nemám v sobě odvahu ani touhu přebírat hrách a popel do dvou ošatek.

jak říkám, postmoderní je pro mě především způsob myšlení. zde si myslím je na místě - chceme-li o postmoderně hovořit - znát alespoň někajá díla od Lyotarda, Vattima, Welsche. pro silnější nátury je tu Derrida, Deleuze. z jejich prací necítím absolutně nic, co by se byť vlakem projelo podél povrchnosti. až budu mít kdy a dostanu se do knihovny, musím se podívat na toho Lipovetského (mimochodem, tvoje odkazování na sociologa je to, proč mám tvé příspěvky za vyjadřující se nejen k výtvarnému umění).

z dalších prací okolo postmoderny od ne tak vyhraněných autorů jsou tu Giddens a jeho "důsledky modernity" Eriksen "tyranie okamžiku" Bauman "úvahy o postmoderní době" a "modernita a holocaust"

je to střípek, ale snad z poznání některých těchto prací se dá trochu proniknout do pohnutek a motivací oněch postmoderních výtvarníků. není myslím nikterak náročné pochopit, proč se jistý aspekt modernity stal tak nedůvěryhodným až odstrašujícím. zdála se příliš náchylná přimknout k ideologiím, které dostatečně charismaticky vystupovali s přesvědčením, že nalezly onu podstatu.

umění (ani moderní, ani jiné) nepůsobí samo o sobě. jeho ocenění je dáno studiem, vzděláním, případně alespoň enkulturací v dané epoše. ale taková generace, která "rozumí či myslí postmoderně" - kde "postmoderně" je adjektivum - teprve vyrůstá.

jak píše welsch "reálná je celková situace součsnosti a vzájemného prolínání rozdílných konceptů a nároků. postmoderní pluralismus se snaží odpovědět na její základní požadavky a problémy. tuto situaci nevynalézá, nýbrž reflektuje jí. nedívá se jinam, nýbrž snaží se postavit době a jejím výzvám."

to je myslím zásadní si uvědomit. toho welsche doporučuju vřele, je to zajímavý pohled na to, ja se to má se vztahem moderny a postmoderny. jistě tě napadlo zamyslet se, z jakých pozic jsou psány ony "definice" a "znaky" postmoderny. málokdo totiž sám o sobě prohlásí, že je "povrchní diletant" - a pokud ano, je tu ještě možnost říci a předpokládat (jako u picassa či duchampa) že jde jen o žert a popíchnutí šosáků.

[Lukas_87]

přednáška o stupiditě:
"můžeme reagovat jako postmodernisté, příkladem je Jacques Derrida (1930-2004) - těžko říct, zda-li tenhle člověk byl schizofrenní nebo jenom jazykově nadaný - podle mého názoru to byl jeden z nejlepších černých humoristů světa, protože psal jeden filozofický spis, který je absolutní blábol, za druhým - absolutní blábol - a bavil se tím (pravděpodobně, pokud nebyl schizofrenní) jak na to téma vznikají vědecké práce na mnohých univerzitách. na to přišel technik Andrew W. Buhak, který udělal Derrida počítačového. když si zadáte do prohlížeče adresu http://www.elsewhere.org/pomo/ tak vám stvoří jakýkoli Derridův esej i s doprovodem literatury, sama od sebe."
František Koukolík (volný přepis)

nicméně taky nabývám pocitu, že ryunin interpretuje postmoderní ideje nějakým záhadným způsobem.... zkus si v knihovně půjčit onu kritiku modernity, ať máš možnost pochopit postoje opozice. čte se to dobře a rychle.

[kdoco]

ano ano, podobných fórků běhá po fakultách tuny. nicméně, asi málokdo z nás četl od derridy mnoho. já doporučím jen knihu rozhovorů "co přinese zítřek"

pana koukolíka si nemsírně vážím, jeho knihy se krásně čtou a jsou fundované. ovšem odmítat derridu na jedné a připouštět memetiku na druhé straně je pro mě úlevou a argumentem k tomu, že nic se nesmí brát pouze TRUE/FALSE (ani ten clair, jakkoliv jeho šetbu mohu též doporučit).

[ryunin]

pokud jde o autory, kteří jsou uvedení například na tom internetu: Eco, Borges, Marques... snad ve vyzrálé postmoderní architektuře se najdou zajímavé věci. pokud budeme hledat hudbu, co některé rockové směry? nevím, nemám v sobě odvahu ani touhu přebírat hrách a popel do dvou ošatek.

jak říkám, postmoderní je pro mě především způsob myšlení. zde si myslím je na místě - chceme-li o postmoderně hovořit - znát alespoň někajá díla od Lyotarda, Vattima, Welsche. pro silnější nátury je tu Derrida, Deleuze. z jejich prací necítím absolutně nic, co by se byť vlakem projelo podél povrchnosti. až budu mít kdy a dostanu se do knihovny, musím se podívat na toho Lipovetského (mimochodem, tvoje odkazování na sociologa je to, proč mám tvé příspěvky za vyjadřující se nejen k výtvarnému umění).

z dalších prací okolo postmoderny od ne tak vyhraněných autorů jsou tu Giddens a jeho "důsledky modernity" Eriksen "tyranie okamžiku" Bauman "úvahy o postmoderní době" a "modernita a holocaust"

je to střípek, ale snad z poznání některých těchto prací se dá trochu proniknout do pohnutek a motivací oněch postmoderních výtvarníků. není myslím nikterak náročné pochopit, proč se jistý aspekt modernity stal tak nedůvěryhodným až odstrašujícím. zdála se příliš náchylná přimknout k ideologiím, které dostatečně charismaticky vystupovali s přesvědčením, že nalezly onu podstatu.

umění (ani moderní, ani jiné) nepůsobí samo o sobě. jeho ocenění je dáno studiem, vzděláním, případně alespoň enkulturací v dané epoše. ale taková generace, která "rozumí či myslí postmoderně" - kde "postmoderně" je adjektivum - teprve vyrůstá.

jak píše welsch "reálná je celková situace součsnosti a vzájemného prolínání rozdílných konceptů a nároků. postmoderní pluralismus se snaží odpovědět na její základní požadavky a problémy. tuto situaci nevynalézá, nýbrž reflektuje jí. nedívá se jinam, nýbrž snaží se postavit době a jejím výzvám."

to je myslím zásadní si uvědomit. toho welsche doporučuju vřele, je to zajímavý pohled na to, ja se to má se vztahem moderny a postmoderny. jistě tě napadlo zamyslet se, z jakých pozic jsou psány ony "definice" a "znaky" postmoderny. málokdo totiž sám o sobě prohlásí, že je "povrchní diletant" - a pokud ano, je tu ještě možnost říci a předpokládat (jako u picassa či duchampa) že jde jen o žert a popíchnutí šosáků.

Tak já bych zase trochu poupravil názor na to, jak se dívám na postmodernu a modernu.

Jednak literatura poválečná je pro mě velká neznámá, tam jsem nějak nedošel. Architektura postmoderní, tam určitě existuje spousta zajímavých věcí, tam mě ta pluralita a relativita hodnot baví. Co se týká Welshe a jeho chápání postmoderního světa, něco jsem si teda málo přščetl a co píše o vědě, s tím nelze než souhlasit. ONo totiž ta moderna byla svým způsobem strašně naivní a sexistická a evropocentristická, byla prostě kouzelně infantilní v jistým ohledu. Dnešní svět je mnohem složitější a složitěji chápán a oceňován než tomu bylo před druhou válkou. Lidi si vše zjednodušovali ve svých ne tak složitých hlavách. Já jsem třeba buddhista a ne křesťan věřící a prosazující zaběhnutá pravidla života křesťana. Už můj buddhismus je důkazem jakéhosi postmoderního přístupu k životu, navíc jsem tolerantní vůči nejrůznějším náboženstvím a životním stylům, taková pluralita stylů a náboženství mi vůbec není cizí. Už mi ale je cizí míchat vše jako pejsek a kočička vařili dort. PRoto jsem dost ortodoxní buddhista, který jde jedním jediným směrem, takže jsem vlastně exoticky tradiční, což je na první pohled pěkná blbost - uznávám určitou konzervativní filozofii buddhismu, která je našim evropským končinám tradičně cizí a ne příliš pochopitelná.

Ona ta arogance vyhlašování, že tohle je ten správný způsob malby, jak píše kdoco nebo spíš naznačuje o modernistických autorech, myslím, že to nebyla ani tak arogance, ale nutná dávka sebevědomí aby vzniklo něco, co má absolutní dopad na diváka. Mě je jedno, jestli měl pravdu Picasso nebo Matisse, kteří se navzájem dost popírali a kritizovali, i když si určitě vážili upřímnosti a snahy toho druhého, pro mě jsou oba vynikající, ale jsou tak vynikající, protože šli pevně za tím, co cítili, že je hluboký, pravdivý. To je zase velká otázka k přemýšlení - potřeba hledání absolutní pravdy a možnost nalezení absolutní pravdy, což je v postmoderně chápáno jako něco nemožnýho.

No s tou pluralitou a absolutní pravdou bych to přirovnal asi jako k situaci, že na Václavák můžu dojet autem, metrem, tramvají nebo pěšky nebo na kole. To je pluralitní a postmoderní. Neboli ano, i já uznávám, že na světě je mnoho způsobů jak vidět jako žit, jak milovat, ale ---- a tady se dostáváme k té modernistické unitě, singulárnímu pojetí věci, jko že jen jedna cesta je možná a sice - když už pujdu pěšky, nebudu přitom jednou nohou stát v tramvaji, nebudu rukou držet kolo a druhou volant. To pevné držení se jednoho směru v moderně je podle mě to, co ty autory přivedlo k tak fantastickým výsledkům. A zase příklad - Sudek. Tam cítím tu neochvějnou víru že existuje něco jako absolutní krása - a já to u některých jeho fotografií cítím. U postmoderních fotografů, by teoreticky nemělo jít o hledání absolutní krásy, ale o zdůraznění toho, jak je svět nejednoznačný, složitý, že krása je relativní a že co je krásné pro jednoho je ošklivé pro druhého. Podle toho pak vypadají ty fotografie, možná realisticky nastavují zrcadlo dnešnímu složitému světu, na druhou stranu .... a už končím, zatím stačilo.

[kdoco]

myslím, že bychom se nakonec pochopili zcela. podstatnou část "naší" cesty jsem urazili. i já toho napsal již až dost.

ale bylo to zajímavé a jsem za to rád. jsem zvědav, co to ještě přinese.

[nojgi]

Nerad čtu dlouhé příspěvky, třeba se k nim později vrátím. Díky za téma.

Možná na 2 věci, možná zajímavý přehled:

http://maka.webzdarm...tatnice/du_du18

Yves Klein 1928-1962

Jenom sehnat pořádný štětec

http://www.artmuseum...8110801033&lc=3

http://www.compagnos...o4/autore14.htm

Aby neznělo negativně. I přes netradiční nebo spíš primitivní postupy mohou vzniknout docela zajímavé věci. http://www.compagnos.../YvesKlein9.jpg

Architektura:

Heinrich Klotz
- body postmoderny:
1 – regionalismus místo internacionalismu
2 – fikce a obrazové vyprávění místo geometrické abstrakce
3 – už nejen funkce, ale též (hlavně) fikce, příběh
4 – už ne stroj, ale množství významů
5 – překonání utopie techniky ve prospěch poezie
6 – místo stereotypu spontánnost (místo sterility perfekcionismu improvizace)
7 – moderna = osvobození od dějin. Postmoderna = znovunalezení dějin, ducha i ironie
8 – nikoliv jako autonomní geometrická forma, ale jako forma závislá na historických a jiných regionálních podmínkách místa

Odkaz jiného autora
http://www.privateis...or-your-island/

Suma sumárum mě osobně to tak úplně blbé nepřijde, pokud architektura zapadne do prostředí. Ono i ten obraz se musí někam vhodně pověsit, aby mohl dýchat.

P.S. Vzdělán v umění nejsem, tak mě berte s rezervou. Rád poznám neprobádané

[tomashr]

Já jsem třeba buddhista a ne křesťan věřící a prosazující zaběhnutá pravidla života křesťana. Už můj buddhismus je důkazem jakéhosi postmoderního přístupu k životu, navíc jsem tolerantní vůči nejrůznějším náboženstvím a životním stylům, taková pluralita stylů a náboženství mi vůbec není cizí. Už mi ale je cizí míchat vše jako pejsek a kočička vařili dort. PRoto jsem dost ortodoxní buddhista, který jde jedním jediným směrem, takže jsem vlastně exoticky tradiční, což je na první pohled pěkná blbost - uznávám určitou konzervativní filozofii buddhismu, která je našim evropským končinám tradičně cizí a ne příliš pochopitelná.

No ale přesně tohle je klasický znak postmoderní filozofie - míchání všeho možného, odklon od tradičních křesťanských hodnot a jejich relativizace. Sem patří i zájem o východní filozofie.
A teď něco, co může vypadat jako podpásovka vůči tobě, ale ve skutečnosti to spíš dobře ilustruje problém s postmodernou a obecně současnou filozofií. Napsal jsi, že je ti cizí míchat vše jako pejsek a kočička - jenže hlásit se k buddhismu v evropském prostředí je přeně to míchání ve stylu pejska a kočiičky - tohle tady opravdu nemá žádné zakotvení a do tradice evropského prostoru to nepatří. Tím neříkám, že mám něco proti, myšlenkově je mi v určitých ohledech tato nauka bližší než třeba islám, který přitom ty společné kořeny s křesťanstvím bez diskuse má. Je mi přijde trochu zvláštní ta argumentace - říkáš že ti míchání nesourodých prvků vadí, ale přitom se právě k němu hlásíš - to je psina, co? A bohužel tohle není nic proti tobě, tohle je právě obecný jev myšlenkové rozkolísanosti celé západní civilizace, kdy vlastně nikdo neví, k čemu se hlásit, za čím plně stát atd.

No a postmoderní umění od tohohle nutně vychází - jak má někdo hledat jakýsi ideál krásy, když je tento pojem absolutně zrelativizován?

[nojgi]

Lukas_87
Hned ráno jsem se dosyta zasmál! Opravdu jsou ty škatule nutné k životu? (A vůbec, věděl A.A. "ve kterém šuplíku bydlí"?)
Nemyslím to zle...

A.A. jako purista a člen skupiny F64 přesně věděl v jakém šuplíku bydlí. Dokonce ve své době díky tomuto přístupu velký novátor. Možná i proto jeho práce obdivujeme dodnes. Věděl co chce a jak to chce dělat. Dělal to po svém a odklonil se od piktorialismu.

http://cs.wikipedia....iki/Ansel_Adams

K tématu:

Na ČT-2 běží dokument o středověku. Vůbec mi to nedošlo, ale globalizaci a likvidaci individualit načal ve velkém Kolumbus. Objevování neznámých světů a přinášení do nich vlastní kulturu. Pak se má člověk 21. století vracet ke kořenům. Ale vlastně ke kterým? Žiji v této době a tak bych měl na ní nějakým způsobem reagovat. Např. díky Skype mohu hovořit on-line s celým světem. Nakonec směsice všeho možného zdá se býti jediným řešením. Lépe napsal tomashr

[Pentaxista]

nojgi
Já mám spíše pocit, že A.A. a ostatní z f/64 (ale zdaleka ne jenom on a oni !!!) "Manifestem" deklarovali svou snahu o zachování fotografie "mezi mantinely", v prostoru, ve kterém se narodila a svou příslušnost k "ortodoxním" (nikoliv fanatickým).

[Lukas_87]

se směšování nepřehánět - vede to k snižování inteligence (prokazatelně).
proto je ten současnej infotainment (kombinace informačních a zábavních obsahů v rámci jednoho mediálního toku) všude kolem nás takový zlo.

[nojgi]

nojgi
Já mám spíše pocit, že A.A. a ostatní z f/64 (ale zdaleka ne jenom on a oni !!!) "Manifestem" deklarovali svou snahu o zachování fotografie "mezi mantinely", v prostoru, ve kterém se narodila a svou příslušnost k "ortodoxním" (nikoliv fanatickým).

Ale tihle pánové ortodoxní v té době byly. Možná i fanatičtí. V Nekázance to vyústilo k vyhození Sudka a dalších. Ortodoxní nebo fanatické názory na obou stranách? Ukázání fotografie umění zbavené v Mánesu roku 1936. Nejen autorské snímky fotografů , ale i každodenní použití v lékařství, policejních složkách..atd. To jen z odstupem času vidíme věci jiné než ve skutečnosti byli. Dnes je A.A. klasická fotografie rebelství zbavená. Ušlechtilé názory by se dali najít v každém uměleckém slohu.

Škatulky a vyrábění nových? Mám to vlastně rád, protože dívání na ty samé věci by mě časem omrzelo. Je fajn, že někdo dílo a odkazy zachovává a další se snaží nacházet nové cesty. Díky tomu nejen, že mohu vidět spoustu zajímavých věcí, ale taky používat novou techniku, těšit se zdraví (pokrok v lékařství)...atd. Ono to všechno si samozřejmě i něco vezme, ale pořád je to lepší než udělání ze světa skanzen bez vývoje. Tím neříkám, že by se neměli určité věci zachovat. Naopak, díky tomu mohu sledovat rozmanitost a zmíněný vývoj.

Sice fakulta informatiky, takže spíš jen nástřel, ale proč ne. Literatura v úvodu je už myslím zde uvedená.

http://www.fi.muni.c...postmoderna.htm

Ono je asi další problém, že umělcem se dnes stává kde kdo a pak je z ohromného množství těžké odfiltrovat ty dobré věci od špatných.

[nojgi]

Snad Komenský i/y v hrobě promine. Pardon, velký čuníček.

[ryunin]

Já jsem třeba buddhista a ne křesťan věřící a prosazující zaběhnutá pravidla života křesťana. Už můj buddhismus je důkazem jakéhosi postmoderního přístupu k životu, navíc jsem tolerantní vůči nejrůznějším náboženstvím a životním stylům, taková pluralita stylů a náboženství mi vůbec není cizí. Už mi ale je cizí míchat vše jako pejsek a kočička vařili dort. PRoto jsem dost ortodoxní buddhista, který jde jedním jediným směrem, takže jsem vlastně exoticky tradiční, což je na první pohled pěkná blbost - uznávám určitou konzervativní filozofii buddhismu, která je našim evropským končinám tradičně cizí a ne příliš pochopitelná.

No ale přesně tohle je klasický znak postmoderní filozofie - míchání všeho možného, odklon od tradičních křesťanských hodnot a jejich relativizace. Sem patří i zájem o východní filozofie.
A teď něco, co může vypadat jako podpásovka vůči tobě, ale ve skutečnosti to spíš dobře ilustruje problém s postmodernou a obecně současnou filozofií. Napsal jsi, že je ti cizí míchat vše jako pejsek a kočička - jenže hlásit se k buddhismu v evropském prostředí je přeně to míchání ve stylu pejska a kočiičky - tohle tady opravdu nemá žádné zakotvení a do tradice evropského prostoru to nepatří. Tím neříkám, že mám něco proti, myšlenkově je mi v určitých ohledech tato nauka bližší než třeba islám, který přitom ty společné kořeny s křesťanstvím bez diskuse má. Je mi přijde trochu zvláštní ta argumentace - říkáš že ti míchání nesourodých prvků vadí, ale přitom se právě k němu hlásíš - to je psina, co? A bohužel tohle není nic proti tobě, tohle je právě obecný jev myšlenkové rozkolísanosti celé západní civilizace, kdy vlastně nikdo neví, k čemu se hlásit, za čím plně stát atd.

No a postmoderní umění od tohohle nutně vychází - jak má někdo hledat jakýsi ideál krásy, když je tento pojem absolutně zrelativizován?

Jenže já to myslel tak, že už asi 13 let se držím jednoho stylu buddhismu a nemíchám do něho jiné směry - ani jiná náboženství ani jiné odnože buddhismu.

[Pentaxista]

...protože dívání na ty samé věci by mě časem omrzelo... Na ty samé věci (které mi něco říkají) se vydržím dívat stále (a rád). Na ty, které mi nic neříkají, se podívám jednou (a pak třeba po čase ještě otestuji, zda se ve mně něco nehnulo...).
...udělání ze světa skanzen bez vývoje... Vývoj (opět podle mě) nelze programově na dlouho zastavit. Dokonce i "komunizmus" se vyvíjel - k autodestrukci (a že se soudruzi snažili seč mohli, aby vytvořili "skanzen bez vývoje"!!!).
...že by se neměli určité věci zachovat... Úplně každá fáze změn (vývoje) zanechává "stopu". Viditelnou, neviditelnou, hodně či málo významnou, zřejmou či "podprahovou"... A vůbec nezáleží na tom, zda si to někdo přeje nebo nepřeje! V okamžiku, jakmile si někdo všimne sebemenší odlišnosti (třeba i domnělé), nastoupí "vykladači" (mně se líbí slovo "interpretátoři") a ti "těm blbým" vysvětlí, "co je správně". Srandovní je, že už v době, kdy se začne ustalovat "obecné nazírání" (podsouvané úporně a mnohdy i chytře veřejnosti "vykladači" a "kategorizátory"), bývá rozbujelé podhoubí něčeho úplně jiného "správého nebo nesprávného". Proč jsou "vyhodnocovači" (zabývající se obvykle tím, co už má zaděláno na kremaci) považováni za "ty, co vědí" a třeba experimentátoři, prognostici a tvořiví jedinci za jakési podivné až podezřelé persony, v kontaktu se kterými jest třeba veliké obezřetnosti?
A dovolte poťouchlé otázky: Co s těmi "určitými zachovalými věcmi" budeme dělat? A co uděláme s těmi, které si nezaslouží zachování? A kdo a na základě čeho rozhodne o tom, které budou zachovány a které patří do kafilerie?
...umělcem se dnes stává kde kdo a pak je z ohromného množství těžké odfiltrovat ty dobré věci od špatných... Umělcem se člověk nemůže "stát". Může se naučit (nadřít!), ale nemůže nabýt vlastní vůlí a úsilím talent! Umělcem se člověk, který umí a má talent, může jenom "nestat" (tedy, může se jenom nezabývat tím, co umí a k čemu má talent). A z "ohromného množství" čeho - "umělců" nebo "produktů jejich činnosti" - budeme filtrovat?
(Jenom pro ujištění... Nebavíme se o blbech, kteří o sobě prohlásí (nebo o sobě nechají prohlásit), že jsou "umělci" - a kdo tomu nevěří, "ten tomu nerozumí"...?!)

[nojgi]

Pentaxista:

Obávám se, že k postmoderně toho zde moc, zda li vůbec něco, nezanecháváme.

Pojdmě o věcech mimo hovořit zde (odkaz níže), i když se obávám v jako předšlých diskuzích se k ničemu rozumnému nedostaneme.

http://www.temnakomo...=4603&start=100

P.S. V odkazu již není nic rozbít, takže směle k tříbení myšlenek. Navíc spoustu nakousnutých věcí by tam i mělo patřit (kdo zachovává hodnotu, skanzen, umělec a kdo řekne co je dobré) .

Kdoco, souhlas nebo pokračovat v tomto duchu zde?

[ryunin]

Ještě malá poznámka. Dopustil jsem se velké nepřesnosti, když jsem napsal, že k literatuře poválečné jsem nedospěl. Uplně jsem zapomněl na mého oblíbeného spisovatele Ladislava Fukse, od něhož jsem četl skoro vše a skoro vše, co napsal, mě fascinovalo.

V posledním Respektu je rozhovor s literárnínm vědcem Vladimírem Papouškem o moderní literatuře a o tom, kde končí a začíná jedno a druhé období v historii umění, velmi zajímavé, doporučuju. Taky zmiňuje zajímavý postřehy o tom, jak vypadá a nevypadá současná literatura a proč. Mluví o chybějící úzkosti autorů a o jejich snaze zajímavě se prezentovat - jak mi to připomíná postmoderní fotografii! Opět zjednodušuju, ale jinak to asi nejde. On navíc upozorňuje, že nemůžeme vynášet definitivní soudy a závěry, ale pouze diskutovat, posunovat hranice teoretického poznání, bořit mýty a stereotypy chápání umění.

[kdoco]

Pentaxista:


Kdoco, souhlas nebo pokračovat v tomto duchu zde?

souhlad naprostej. čekal jsem, jestli se to nějak samo nevyčerpá, opravdu to už nebylo nic k postmoderně. nicméně bylo to zajímavé, tak jsem to neřešil, by někdo nebyl smutnej, že jsem přecitlivělý.

[libre]

Poznámka z životopisné knihy o Van Goghovi

Vincent : “ Člověk zde na zemi není proto aby byl šťasten, dokonce ani proto aby byl čestný. Je zde proto aby uskutečnil veliké věci pro společnost, dosáhl ušlechtilosti, překročil všednost v níž se táhne život téměř všech jedinců.“

“ Stát se umělcem znamená vést bez přestání samotářský dialog bez jakékoli pomoci s obludnými silami jenž přetvářejí tento kosmos ustoupit jednou provždy tajemství znepokojujícímu úzkostí z neznáma, odvrhnout všechno co lidí ze své opatrnosti vynalezli na svou obranu. „

[David]

Brouzdáním po netu jsem našel zajímavého člověka s velmi podnětným článkem. Myslím se, že to do této sekce patří a díky němu se čtením dostaneme k jednomu z proudů názorů na dnešní umění.
Se článkem se ztotožňuji, taky to tak vnímám.

Odkaz na článek

[kdoco]

změna názvu tématu

[ryunin]

Brouzdáním po netu jsem našel zajímavého člověka s velmi podnětným článkem. Myslím se, že to do této sekce patří a díky němu se čtením dostaneme k jednomu z proudů názorů na dnešní umění.
Se článkem se ztotožňuji, taky to tak vnímám.

Odkaz na článek

Díky, tohle si rád přečtu.

[Vlcak]

myslim ze kolega Kramsky (s nickem Kramsky) je tu take zalogovan

[ryunin]

Brouzdáním po netu jsem našel zajímavého člověka s velmi podnětným článkem. Myslím se, že to do této sekce patří a díky němu se čtením dostaneme k jednomu z proudů názorů na dnešní umění.
Se článkem se ztotožňuji, taky to tak vnímám.

Odkaz na článek

Díky, tohle si rád přečtu.

je to hezký shrnutí, jen bych nedělil fotografy na amatéry a profesionály, co se týká uměleckých ambicí -

každý amatér může strčit do kapsy profíka a obráceně, v umění taková kritéria nehrajou roli -leda snad že kdo se uměleckou fotografií neživí, má těžký přístup do významnějších galerií, ale ty zas nemusí být měřítkem kvality práce toho kterého fotografa



je to spíš praktický problém - živí tě to, co fotíš z lásky? pak jsi profík

neživí tě to, co fotíš z lásky, pak nejsi profík, ale obě skupiny jsou amatéři v tom smyslu, že milují, amare, co dělají

[nemo2]

je to spíš praktický problém - živí tě to, co fotíš z lásky? pak jsi profík

neživí tě to, co fotíš z lásky, pak nejsi profík, ale obě skupiny jsou amatéři v tom smyslu, že milují, amare, co dělají

U toho profíka je "z lásky" irelevantní.

[ryunin]

je to spíš praktický problém - živí tě to, co fotíš z lásky? pak jsi profík

neživí tě to, co fotíš z lásky, pak nejsi profík, ale obě skupiny jsou amatéři v tom smyslu, že milují, amare, co dělají

U toho profíka je "z lásky" irelevantní.

A je to pak ještě láska?

Taky máš profíky, co se živí produktovou fotografií nebo tak něco a pro radost dělají něco uplně jinýho, co je neživí. Taky bych jim neříkal profesionální produktový fotograf, který amatérsky fotí krajinu. Myslím, že nakonec jde prostě o to, jak kvalitně kdo co fotí, a je uplně jedno, jestli je někdo ochoten za to zaplatit.



Peníze kazí lidi, no dobře, ale bez peněz těžko ve společnosti žít - já taky učím na gymnáziu z lásky, a přitom za to dostávám peněz, že nevím co s nima...

Doufám ,že už nejsem moc off topic, ale součástí tématu je taky problematika materialismu u fotografie, neboli konzum atd.