Ahoj, původně jsem psal odpověď do témy Bronica SQ-A http://www.temnakomo...e-6#entry504101 , ale pak jsem zjistil, že mi to trochu "ustřelilo" a řekl si, že to raději odstříhnu a vložím sem jako takové malé povídání trochu o sobě:
Tak tedy ahoj, já su pražák. Moje celé jméno není nijak podstatné, nemá žádnou vypovídající hodnotu protože nejsem človék legendární. Ale lidé na mne často volají "Váca", a já na to slyším 
Tož tak mne tak také volejte.
_________________________________________________________________________
dále následuje přesunutý text z témy SQ-A v jeho půvpdní podobě, tak snad sem zapadne:
""Mě sem k vám ke krychličkám přivedla hlavně nutkavá potřeba výměnejch zad, paradoxně to v první řadě, ale pak taky ty objektivy, že ano...
Moje dosavadní zkušenosti středního formátu jsou stařičká bessa od mého ďěda, on měl jeden aparát na celej život... Tento konkrétní strojek má pro mě významnou hodnotu srdcovou. Ale jinak přiznám se, obnáší to pro mne spoustu nekonfortních situací jako absence konroly ostrosti, hledáček jen plechový vrátka, transport podle okének, apod. Příjemné naopak je možnost dvou formátů 6x45 a 6x9...
Nicméně zavedlo mne to dále a objevil jsem čtverec kterej mě svým způsobem okouzlil.
Nějakej čas provozuji Autocorda a dělá mi vlastně docela radost. Líbí se mi i jeho provedení a funkce. Sice má jen "Béčko" ale není limitovaný délkou, a na drátěnce mám šroubek žeano:)
Jenomže asi po roce s tímto aparátkem jsem zjistil že by jsem si moc přál mít možnost měnit rychlost filmu během vycházky...
Já teda ohromě tíhnu k aparátům studeným, bez jakékoliv elektriky, ostatně i hodinky mám raději na pérko... Nevím je to taková nějaká filosofie a duševní rozpoložení. V tomhle zase obdivuju ty z vás, jež se nenechají aparátem jako takovým nikterak emočně rozhodit a je pro vás důležitej výstup, emoce které tím strojem zachytíte ve svém okolí svýma očima.. Vždyť aparát na výsledné fotce jím pořízené stejně vidět není, a v ten moment je důležitá fotka sama o sobě, to jak jí její autor stvořil..
Jak říká jeden můj kolega a kamarád, náruživý motorkář: "nejvíc je důležitej stejně ten jezdec kterej na stroji sedlá"
Jenomže já jsem člověk citlivá, a proces klasického fotografování je pro mne určitým zážitkem sám o sobě. Rád se se strojkem občas trochu "pomazlím". Vychutnávám veškeré jeho zvukové projevy, transport filmu a nátah závěrky, i její následné předení za chodu kdy zvěčňuje čas...
Nyní nefotím mnoho, často mi svitek vydrží dlouho, že bych se před vámi snad i styděl.. O to víc však pak prožiju každý snímek který pořizuji a teším se na další, ale nespěchám pro něho.
I z tohoto důvodu jsem začal prahnout po výměných zádech, abych byl při svém přístupu trochu "flexibilnější". Paradoxně toto je pro mne možná trochu víc než-li potřeba měnit objektivy, většinou mi naopak spíš zabere nějakej čas než si na ohnisko přiviknu a dostanu ho trochu do oka, abych dokázal jeho perspektivou pohlížet na svět.. A asi i na takovémto systému bych si našel tu svojí vzdálenost, a ten objektiv by pak byl na těle dominantí...
Spíš bych asi raději něco trochu širšího, na tele já moc netíhnu...
Rád fotím takové ty pouliční momenty, spíš ale raději dlouhé časy, lidi zatím moc nevyhledávám. I když i to se u mne začíná trochu rýsovat, přidávat do tech momentálních průhledů ulicema lidi, ale zatím spíš jen tak mimoděk, nejsou tam mým hlavním tématem.
Rád také fotím různé detajly archytektur, strojů, a rád mám industriální prostředí. Ale ani výtvory přírody mi nejsou cizí, nicméně i zde spíš než že bych lovil divou zvěř, tak raději nerostné ůtvary, staré stromy, tuhle nějakej zvětralej kořen a pod.
Nutno podotknout, že napříč těmito tématy často rád vyhledávám či vytvářím "plochy" a jistý minimalismus...
No a teď teda tak trochu bloumám, a říkám si kam směřovat další krok... Jako nejlepší pocit bych měl asi z něčeho podstivého železného ale tihleti Kievy a Araxy teho se trochu bojím, aby se mi neztrpčilo moje dosavadní zalíbení v mechanických krabičkách. I když u teho araxu jsem se mj. tady u vás dočetl, že by to nemuselo být takové zlo... ale nechci moc experimentovat, radši bych něco dobře zavedeného... Ty starý Bróni S2 se neschánějí zas tak dobře, a kdoví kolik maj už za sebou, navíc nevím nic o jejich repertoáru příslušenství...
Hasselblad system je pro mě nyní trochu mimo na to abych s ním zkoušel jestli je to pro mě to pravé ořechové. I když, musím se vám přiznat, že třea takovej Hasselblad SW(A/C) je pro mě asi tak trochu vysněná kamera...
No a tak jsem tu a koukám na tu SQ-Ai a řikám si, že by to nemusel být špatný "kompromis" mezi tím pocitem z té studené železné kamery a nějakým tím aparátem protkaným žhavým vedením elektroniky, a ergonomií, a funkcema vůbec, a tak vůbec...
No sorry že jsem se trochu rozkecal, ale tak na druhou stranu, už nějaký ten čas co sem chodím číst (a že mi trvalo než jsem se vůbec odhodlal k zaregistrování), tak pozoruju jaká že jste to tady vlastně taková pěkná rodina, tak si řikám, no, třeba vám to něco trochu napoví zase o mě, jež se tu moc neprojevuje. Berte to jako takový moje představení se před vámi... 
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
konec původního sdělení pasného původně pro tému SQ-A
_________________________________________________________________________
No když už jsem v tom, tak abych tomu dal nějakou chronologii, ještě doplním jak se to u mě všechno začalo:
Když bych zmínil prazáklad mých prvních kontaktů s fotografií, jako malého mě vždy nejvíce učarovalo když můj děd rozložil svoji stařičkou Bessu. Ta harmonika, všchno to stříbrné okolo, a vůbec celá ta anabáze okolo pořízení snímku, pak zase zaklopit a všechno to zmizelo zpátky v té krabičce.
Vždy když děd vyndal tento aparát a chystal se s ním pořídit nějaký záběr, byl to pro mne svátek který jsem si nemohl nechat ujít, bombardoval jsem ho neustálým sletem dotazů co a jak se s tou věcí má, a rozvážnému fotografujícímu dědečkovi nedopřál chvíli klidu.
Nevím proč, ale jako malému mi tento aparát z nějakého důvodu asocioval parní lokomotivu... Patrně to kulaté tělo závěrky s objektivem na konci měchu a ty lesknoucí se kovové vzpěry okolo...
Pak se přihodilo, že jednou takhle o vánocích jsem po stromečkem našel fotoaparát. Byl to plasťáček motoráček automat, na svou dobu a hlavně pro můj věk (bylo mi cca 8-9 bych odhadoval) byl ale vcelku solidní. Měl autofocus, zabudovaný blesk, a páčku kde se daly nastavit určité situace, vzpomenu "back light", "fill in" a myslím že "sport"... Ještě si pamatuju, že tam bylo nahoře okénko s červeno-bílím terčíkem, kterej se otáčel při transportu filmu, to velice přitahovalo moji pozornost 
Taky mi bylo vštípeno, že jako oko v hlavě ho opatrovati budu, jinak se na mne snese ruka trestu a o aparátek přijdu. No mám ho dodnes, jen teď přesně nevím ve kterém sektoru mých archyválií se nalézá
Také mám nějaké fotky z toho věku, přiřozeně fotolabové...
Pak dlouho nic, aparátek jsem občas vzal někam na zájezd, vymačkal film ale nikterak sem tím nežil.
Pak jsem jednou někde v holandsku pořídil aparátek digitální, ale to bylo spíš jen tak z plezíru, byl velkej jako krabička od sirek a fotky z něho jak poštovní známka, a ještě hooodně mizerná... nic, suvenýr...
Až pak za mějaký čas podařilo se mi získati od kamaráda zainteresovaného aparát který mě do toho konečně vtáhl. Byl to Nikon Coolpix 5000 z druhé, vlastně už třetí ruky. V té době to bylo "strašný dělo" a prasklo na to spoustu peněz... Připadal jsem si jako král, výklopný otočný display(íček) a spostu možností. Zvláštní je, že režim "auto" jsem na něm snad v životě nepoužil, tak hodně si mě to instantně získalo. Musel jsem fotit, aparátek mít co nejvíc sebou a mačkat. A ty fotky co z toho tenkrát lezly! Spoustu z nich ani na dnešní poměry není nijak technicky špatná, na digitální poměry ovšem... No a pak po nějakejch letech jednoho dne oslepl a byl konec.
Pak následovala další etapa DSLR. To bylo pro mě ovšem něco! vstup do "velkého světa fotografie" Na to jsem celou dobu čekal, mít "opravdovej aparát" V tehdejším mém pohledu to představovalo to digitální tělo s výměným objektivem... Byl to Nikon D70, v té době ve slevě jako výběhovej model v podstatě za cenu základního objektivu. Počítadlo jsem na něm protočil, a mám ho dodnes. Dnes už ho ale moc nenosím, když mám tu potřebu, spíš si půjčím novější tělo, ale to se dnes už stává jen vyjmečně.
V té době přestupu na dslr jsem ještě měl pentax P50, ale zas tak moc jsem jsem s ním nenafotil...
Pak už byla taková konzistentní doba, trvala nějaký leta.
Mezi tím jsem chvíli chodil studovat fotografii na voš, vyrobil nějakou tu dírkovou komoru, a získal si tochu větší vstah ke klasickému procesu fotografie.
Jenže dlouho jsem tam nevydržel. Né že by mě vylili, ale měl jsem prostě jiný starosti, potřeboval jsem vydělávat a bydlet a tohle jsem hodil za hlavu. Byla to chyba, dnes mě to mrzí.
Pak mě po nějaké době, a po tom všem začalo obtěžovat u sebe tahat tyhle velký cajky ale fotit jsem chtěl, a tak jsem si pořídil Ricoh GX200. Musím říct, že to byla vážně skvělá krabička, moc jsem si ji ůžíval na takové to, mít ji stále u sebe... Lezly z toho vážně pěkný obrázky, i když digi.. měl jsem ho moc rád, byl mi každodenním společníkem, a to se mu bohužel stalo osudným...
Jednou jsem takhle na půl minuty polevil pozornost v důvěrně známém prostředí a byl fuč. Byla to rána, zároveň s ním jsem přišel i o vcelku dobrej laptop a bohužel i mnooooogo fotografií. Biť digitálních, ale byla to pro mě opravdu bolestivá rána, nějaký ty roky pohledů na svět prostě zmizeli v niveč a beze stopy 
sice ne vše, ale hodně.
Ale je to taky moje chyba a nerozvážnost, že jsem to neměl nikde odzálohovaný...
Pak, někdy během vlastnictví teho Rcoh gx200 přišel ten posvátný den, den kdy mi otec mého otce, můj milovaný děd předal svůj aparát. Svoji Bessu. Byl jsem dojatý, a taky trochu nesvůj...
Ale rozpoutalo to u mne naplno zájem o klasickou analogovou fotografii. Navíc jsem se cítil zodpovědný, s takovou hodnotou v ruce.
Taky to zase změnilo můj pohled na fotografii celkově. Je to prostě určitý milník, no a dál už to znáte....
snad jen že dnes Ricoh gx200 jakožto každodenního společníka nahradil Rollei 35T. ale nefotím zdaleka tak hodně jako dřív.
Jediný co ještě musím doplnit je, že když jsem se svého dědy zeptal, jestli jakej k tomu používal expozimetr, tak na mne upřel tázavý pohledem a pravil: "Já jsem nikdy žádnej nepotřeboval"
Né že by byl nějakej umělec fotograf, on se za něj rozhodně nikdy nepokládal. Ale všechny jeho fotografie jsou normálně seriózní. Prostě rodinné foto, momentky z cest apod. Je to teda všechno ČB, ale když já se podivám na sebe, jaký okolo toho dělám tance, odchován cecíkem digitálů který mě vodili za ručičku a vše jsem zřetelně viděl v hledáčku, později všechno záměrně podexponovával při dlouhejch časech s krezbou do nevidim, měl možnost si to částečně hned zkontrolovat přímo v aparátu na obrazovce... musím se sám sobě smát. Smát se s jakým napětím a nejistotou snímky pořizuju jeho strojem já dnes.
Tak teda ještě jednou sorry sem se trochu rozpovídal. Nějak si teh 5 příspěvků za dva roky musim vynahradit, že
. A shánět Plastimatku, ať už si konečně můžu vyvolat svůj první film.
. Ještě zkusím zjistit, zda je v okolí nějaký antikvariát, ale dost o tom pochybuju, to spíše tak Praha/Brno.
a palec nahoru.
. Jen chci dodat, že věřím, že budete trpět mé začátečnické dotazy 
Mou manuální prvotinu jsem nafotil na starý tátův Zenit-E s Helios 44-2, který mi v půlce focení vypadl z toho nesmyslného pouzdra na zem. Takže z mojí T-Max 400 jsem nafotil jenom půlku 
